Daniel Raus: O zemském ráji

31. říjen 2018
Fenomén Masaryk
0:00
/
0:00

Máme doma malou sošku Masaryka. Podepsal se na ní zub času. Podstavec je mírně obitý po pádech na zem, a taky poškrábaný, jsou do něj dokonce vyryté iniciály jakéhosi ctitele.

Soška stojí na starodávném psacím stole, který se dávno nepoužívá na psaní, spíš na odkládání historicky vzácných předmětů.

A tak je vedle Masaryka květinové těžítko ze staré dobré Anglie, konkurenční těžítko k výročí pražského působení Svobodné Evropy, nebo torzo Ježíše, kterému kdysi někdo ulomil kříž i s rukama a hodil ho do odpadkového koše, odkud jsem ho pak za dramatických okolností vytáhl, což je ale příběh na úplně jinou Ranní úvahu.

Daniel Raus: O losu, který nevyhrál

051_tutovka-los_h8j__171122-174035_miz.jpg

Náš svět je zoufale nespravedlivý. Což je známá věc a já nepodléhám iluzi, že se mi do konce týdne povede s tím něco zásadního udělat.

Masarykův domácí pomník má svoje dějiny. Naše malá dcera například položila před lety k jeho podstavci barevný věnec z plastelíny. My jsme ho tam už nechali a všude jsme ho brali s sebou, protože se nám zdálo, že k té sošce nerozlučně patří. Mám od přírody obdiv k tradicím, a tak myslím, že ty dobré by měl člověk podpořit. I v podobě věnce z plastelíny.

Když jsem byl totiž já ve věku mé dcery, nesměla být socha Masaryka nikde. Bolševik ji zakázal. A tak byl malý pomník svobody a demokracie aspoň na našem psacím stole, kam komančové nemohli. A my jsme poučovali malou autorku plastelínového věnce, že na holohlavého pána z té sošky můžeme být hrdí, což ovšem zdaleka neplatí pro každého, kdo se stal nebo stane prezidentem.

Pojetí tradice se, jak známo, v čase mění, nebyla tady vždycky plastelína. V rodině mého dědy museli kupříkladu stát všichni v pozoru, když rádio hrálo československou hymnu. Vím to jen z doslechu, narodil jsem se v době úplně opačné. Stejně mi to ale přijde jako zajímavý úkaz, svědčící o tom, jak hodně si od samostatného Československa slibovali zakladatelé republiky a nadšenci z první generace Čechoslováků.

Daniel Raus: O síle paradoxů

Nejnovější ruský tank T-14 Armata

Každá doba má svoje paradoxy. Ta dnešní zdá se mi býti zajímavá hlavně křehkou stabilitou.

Můj druhý děda bojoval ostatně za císaře pána na Piavě, kde utržil průstřel plic. Přežil zázrakem a vrátil se s pochroumaným zdravím. Soused za tratí, řečený strýc Černý, měl zase jen jednu ruku, o druhou přišel v Srbsku, kam byl proti své vůli vyslán rakouskou armádou po zabití arcivévody Ferdinanda. Byl ale věřící a odmítal střílet na lidi, což chlapíci na druhé straně neodmítali, takže skončil se dvěma průstřely v kupě mrtvol. Čirou náhodou si kdosi všiml, že ještě žije, a tak mu bez umrtvení amputovali ruku ve věku jedenadvaceti let.

Tihle lidé věřili, že Československo bude cosi jako země zaslíbená. Jenomže země zaslíbená je vlastně poušť, kterou je třeba neustále kultivovat. V Bibli se navíc dočtete, jaká mela se tam čas od času strhne. A tak i svobodné Československo existovalo jenom chvíli a jeho pohnuté dějiny ukazují zvláštní paradox, že totiž zdejší lidé, když mohou volit mezi svobodou a nesvobodou, prakticky vždy volí svobodu. Ale když hrozí nebezpečí, svoboda bývá to první, čeho jsou ochotni se vzdát.

Dívám se tedy na Masaryka a plastelínový věnec, na těžítka ze staré dobré Anglie a Svobodné Evropy, dívám se na Ježíše s ulomenýma rukama. A říkám si, jak zvláštní století se přehnalo zdejšími lučinami, šumícími bory, skalinami a sadem, plným skvícího se jarního květu. Jak zvláštní století se přehnalo zdejším (na pohled to) zemským rájem.

Spustit audio
autor: Daniel Raus