Ranní úvaha Daniela Rause: O tichém cinknutí

12. leden 2018
herec Marián Labuda

Šli jsme večerní Prahou. Pěšky, nahoru na Vinohrady, kde jsem tehdy bydlel. Pozdravil ho úplně každý člověk, kterého jsme míjeli.

A on uctivě a s noblesou všem odpovídal, jako by potkával samé významné osobnosti. Takový byl Marián Labuda. Nebylo možné ho nepozdravit. A nebylo možné ho nemít rád.

Ten večer byl plný světel a my kráčeli ze Svobodné Evropy, kde se právě odehrála jiná zajímavá událost. Do Prahy totiž zavítal ruský spisovatel Bulat Okudžava, byla to náhoda, že přijel právě tehdy. Marián Labuda ho chtěl strašně vidět, tak jsme ve Svobodce zašli na setkání s ním. Poslouchali jsme jeho zážitky, zajímaly nás jeho názory, bylo nás tam zhruba tucet.

Ranní úvaha Daniela Rause: O vládě lidu

Všude víří kouzelné slůvko „referendum“, neboť hlas lidu je hlas boží

Dostala se mi před lety do rukou zajímavá studie.

V jednu chvíli odhodlaně zvedl ruku Marián Labuda, bylo cítit, že se na svoji otázku dlouho připravuje. Zeptal se: Majstre, ten kabát vo vašom Zrušenom divadle, kabát, čo si ho v zime chudobný chlapec požičiava so svojou sestrou, je to skutočný príbeh? Bulat Okudžava pozorně poslouchal, a pak dal nejstručnější možnou odpověď: Ano. A Marián Labuda dojatě povídá: Ďakujem.

Zůstalo mi to v paměti, protože onen kabát měl pro Mariána jakýsi metafyzický význam. Vůbec nebylo jedno, jestli je skutečný nebo vymyšlený. Kabát, který si půjčuje bratr se sestrou, protože kolem praští třeskutá ruská zima. Magický kabát.

Ranní úvaha Daniela Rause: O světě motorek

Když šílenec ve skrčené poloze prosviští nebezpečně kolem, označuju ho nevlídným termínem „dobrovolný dárce orgánů“

Zazvonil mi tuhle kdosi u dveří. Jdu otevřít a co nevidím. U branky stojí příšera jako vystřižená z akčního filmu.

Z domu, ve kterém jsem tehdy bydlel, byl impozantní výhled na jižní údolí Prahy. Nahoře zářily tisíce hvězd, dole zase stovky lidských obydlí. Když to Marián Labuda spatřil, furiantsky povídá: Pripime si na balkóniku. Tak jsme otevřeli dveře a vyšli na miniaturní balkón se dvěma sklenkami červeného vína, a nad Prahou se ozvalo sotva slyšitelné, tiché cinknutí.

Pár měsíců předtím jsme spolu psali knihu. Scházeli jsme se doma, v divadle a po kavárnách, debatovali jsme o všem možném. Podle toho vznikaly jednotlivé kapitoly. Třebas o nezničitelnosti drobného humoru, o schopnosti zvedat zvony, o křehkosti a síle divadla, o Bohu a sexu, o rubu a líci slávy nebo o hrůzostrašných snech.

Ranní úvaha Daniela Rause: O lidech a změnách

03742000.jpeg

Někdy se s humorem říká, že každá změna je k horšímu. Člověk to docela i chápe.

Vysvětloval jsem, že záměrem je knížka velmi útlá, což se Labudovi při jeho proporcích zamlouvalo. Že to nebude žádná encyklopedie, nýbrž lehké a stručné čtení, aby si ji člověk otevřel v klidu po nedělním obědě, aby ho upoutala a nakopla jeho vlastní rozjímání nad životem. Chtěl jsem tehdy, aby vznikla edice podobných publikací k nedělní kávě. Což se ale nestalo, vyšel jenom Labuda.

Psaní bylo ale zábavné i moudré. Zeptal jsem se třeba, jakou knížku by si vzal na pustý ostrov? A on, že rozhodně by si bral dvě. Tak povídám, dobře, ať jsou teda dvě, které to budou? Prý Bible a Švejk. Tak dím: Dobře, chápu, ale co je to za kombinaci? A Marián Labuda povídá: Protože v Bibli je všechno a zbytek obsahuje Švejk.

Už dávno nebydlím v domě s impozantním výhledem na jižní svahy Vinohrad. Ale zdá se mi, jako bych z onoho malého balkónu sledoval, jak velký herec a velký člověk Marián Labuda opouští svoje lidské obydlí a směřuje mezi hvězdy na obloze. A já mám pocit, jako by nad Prahou zaznělo sotva slyšitelné, tiché cinknutí.

Autor:Daniel Raus