Petr Šourek: Kosa

7. listopad 2025

Sekačky a křovinořezy se chovají jinak než psi. Psi se rozštěkají naráz. Hafan začne, oříšci se přidají. Sekáči ne. Křovinořez čeká na ticho. Teprve když sekačka vedle skončí, spustí dzzzrrr!!!

A tak se v našem údolí seká a křovinořeže skoro pořád. Ráno jeden, dopoledne druhý, v poledne třetí. Po polední pauze, kterou vyplnila třetí sekačka, pokračuje znovu druhý sekáč. Čtvrtý pokryje ticho později odpoledne. Pátý jezdí sem a tam navečer a ještě před setměním hučí v hloubi údolí sekačka šestá, sedmá, osmá…

Čtěte také

O většinu programu se stará několik zdatných sólistů s pekelným dvoutaktem, kteří dokáží dlouhé hodiny sekat pět a půl metru ostrého svahu, a to den co den, týdny po sobě znovu a znovu.

Každý potřebuje ticho, aby mohl začít dělat hluk. Dokud seká maník odvedle, sólista nemá klid na práci. A tak nezačne, dokud se druhý neodmlčí. Někdy jich seká víc naráz. Nejspíš si někdo špatně vyložil sousedovu pauzu na cigáro. Než soused dolil benzín, nastartoval svůj randálomet.

Já taky potřebuju ticho, abych mohl začít sekat. A tak mi zbývá jen chvilka, abych vytáhl karbid zakleslý mezi větvemi a pomazlil se s ostřím. Musí zvonit. Že je kosa ostrá, poznám podle sluchu. 

Čtěte také

Potřebuju ticho, abych věděl, kam šlapu v prudkém svahu. Abych slyšel kosu svištět v trávě. Aby mě bzučení varovalo, že se v zemi skrývají vosy. Poslouchám stébla, jestli moc nevyschla. Slunce stoupá nad strání a pálí čím dál víc a víc. Bude hic a suchý drn je dvojnásobná dřina.

Ale ticho nepotřebuju, jenom abych slyšel. Potřebuji ho také, abych viděl! Jen v tichu prokouknu mimikri kudlanky, která loví ve vysoké trávě podobna vybroušenému listu ostřice. Potřebuju ticho, abych viděl, kam šlapu v prudkém svahu, kudy sviští ostří v trávě.

Sluch je nejpodceňovanější ze smyslů. Přitom má nekonečnou schopnost měnit význam toho, co vidíme. Zvuk zaměřuje naši pozornost na to, co se hýbe. Stačí drobný ruch nebo jedno slovo a hned víme, na co koukat. Jak zoufale neúčinné jsou proti tomu vulgární kruhy a červené šipky, kterými bulvární tisk graficky upozorňuje na ruce chmatáků a celulitidu celebrit.

Čtěte také

Evropská filozofická tradice je království zraku. Dokonce i pozorování slepců vedlo jen k dalšímu posílení absolutní nadvlády zraku na ostatními smysly. Filozofičtí klasikové 17. a 18. století si představovali zrak jako slepeckou hůl, kterou vidoucí ohmatává terén. Udělali ze zraku jakýsi druh hmatu, kterým se dotýkáme věcí. Jako by z očí vycházel paprsek, který se odráží od předmětů a vrací zpátky do dvojice jasných čidel pod přemýšlivým čelem. Na sluch přitom zapomněli, a to nejen u slepců.

Oko není orgánem fotolokace. Zrak jen lapá světlo a obrací se povětšinou tam, kam mu velí sluch. Sluch nám naopak i bez pomoci zraku podává základní informace o velikosti a tvaru prostoru, ve kterém se nacházíme. Je uzavřený? Otevřený? Je to sál, pokojík nebo tunel?

Čtěte také

I my lidé jsme tak trochu netopýři. Echolokace je pro nás stejně důležitá jako mluvené slovo, tón hlasu, zvuky nočního lesa, rachot blížícího se auta...

Zrak je vládce, který podléhá svému rádci. Na sluch pak – jako na všechny mocné rádce – padá podezření, že nemá na jeho jasnost zrak dobrý vliv. Zatímco zrak je garantem objektivity, ušima k nám mají proniknout zlé rady a mylné informace o tom, co je jinak nad slunce jasnější.

Když se lidí zeptají, jestli by raději ztratili zrak nebo sluch, volí v naprosté většině ztrátu smyslu, o kterém slyšeli vždy to horší. Sluch je šedá eminence, majordomus zraku – jeho význam můžeme docenit jen v tichu.

Čtěte také

Proto potřebuju ticho, abych mohl začít sekat. Chci vidět i ušima. A nakonec chápu kolegy sekáče napříč údolím, že poslušni dávného instinktu čekají na klid, aby mohli spustit své mašiny.

Sečení kosou má jednu vadu. Nevytváří hlukovou bariéru pro ticho, které k němu tolik potřebuju. A tak zatímco křovinořezy a sekačky napříč údolím čekají, až druzí dosekají, aby mohly v klidu nastartovat, o mně nikdo ani neví, že seču.

Leda až padne soumrak a zahradu ovládnou cvrčci. Ty kosa na rozdíl od sekačky z trávy nevyhání. Celému údolí pak za mě vrací úder tihle malí sekáči.

autor: Petr Šourek
Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.