Pavla Horáková: Překonáme všechno

20. únor 2023

Ostrov La Palma je ze všech Kanárských ostrovů nejmladší a jeho sopečná podstata o sobě dává čas od času vědět. Naposledy se tak stalo koncem roku 2021, kdy se probudil vulkán Cumbre Vieja a od září do prosince chrlil oheň, kouř a miliony krychlových metrů žhavé horniny. Spoušť, kterou napáchal, bude patrná ještě dlouho, sopkám trvá staletí, než zarostou vegetací, ale člověk i příroda dělají, co mohou, aby se znovu zmocnili zdejší krajiny a vrátili jí život.

Lávový proud se valil nejkratší cestou k moři a bral s sebou stromy, domy i silnice. Některé pozemky jakoby zázrakem vynechal, a tak se mezi černou pouští tu a tam vyjímá neposkvrněný rodinný domek i se zahrádkou.

Čtěte také

Stačilo jen znovu zavést vodu a elektřinu, které se tu beztak většinou táhnou vrchem, a život jde dál. Jinde ze ztuhlé horniny trčí armatura a dává tušit, že kdesi výš dřív stávaly bytelné stavby ze železobetonu, které rozpoutaný živel strhl a zmuchlal jako papír.

Ve vesnici La Laguna kousek nad mořem smetl celé ulice, ale pak mu došla síla a některým domům zaplavil jen přízemí. Dosud tam stojí řadové domky, v jejichž dolních oknech se místo záclon vlní ztuhlá hornina, zatímco první poschodí vypadá zcela nedotčeně a zdá se, že se tam dokonce stále bydlí.

Čtěte také

Vulkán, nápadně podobný Venušinu pahorku, se na to boží dopuštění svrchu dívá, jen tak krotce si dýmá, a občasný tmavý obláček, který vypustí, vypadá neškodně, jako když hodný dědeček bafá z fajfky. Okraje kráteru lemuje sirná žluť, jinak je všechno kolem černočerné: lávové pole pod sopkou i hřeben pohoří nad ní, které žár a jedovatý kouř připravily o vegetaci.

Cesta lávovým polem připomíná procházku po jiné planetě. Jediná barva je černá. Na všechny strany se táhne jen plocha různě velkých nepravidelných kamenů, pod nimiž se nachází souvislá vrstva ztuhlého čediče. Ta je vidět díky inženýrům a stavebním dělníkům, kteří se lávovým polem prohlodávají a vyklízejí prostor silnici, jejíž předchůdkyni sopka zavalila.

Čtěte také

Zatím se musí lávová poušť několik kilometrů objíždět, ale stroje se zakusují do horniny a dělníci odtěžují a pilně odvážejí hroudy sopečné strusky, takže nová silnice tu bude co nevidět, a nejspíš širší a přímější než ta pohřbená pod lávou.

Pohromy mají tu vlastnost, že po nich přichází obnova a rozmach. Staré se nahradí novým, lepším, smrt udělá prostor životu. I když zeleni trvá mnoho let, než osídlí měsíční krajinu sopečné poušti, blízké okolí zasažené výhní a výpary už se zase zelená. Vulkanickou událost ještě připomínají jizvy na kmenech a spálené větve.

Čtěte také

Kaktusy, na něž dýchl žár, jsou zkroucené do roztodivných pozic, podobné dřevěným panáčkům, kteří slouží výtvarníkům ke studiu lidské postavy. Sežehlé koruny stromů, vypálené vinohrady. A na všem nánosy černého popela, který spíš připomíná písek. Houževnatá vegetace si však prosazuje svou, popálené avokádovníky obrážejí zelenými větvičkami, vedle očazených kmenů už se derou vzhůru semenáčky a zemědělci neúnavně klestí, sázejí a zavlažují.

Lidé tu po staletí vynášejí lávové kameny z políček, vinohradů a sádků, budují z nich terasy, nebo je vrší na hromady, z nichž je později mohou odebírat jako stavební materiál. Je vidět, že jsou zvyklí tvrdě pracovat, svádět vodu z kopců a jímat ji v nádržích a z černé sopečné půdy dobývat víno, avokáda, papáju nebo banány. Výbuch sopky jednou za pár desítek let není nic, s čím by si nedokázali poradit. Jak stojí na rukou psané ceduli na jednom z domků ve svahu pod městečkem El Paso: „Porazili jsme pandemii, odolali jsme sopce, teď už překonáme všechno.“

autor: Pavla Horáková
Spustit audio