Pavla Horáková: Třicet let od reprízy šachového zápasu století

Ale mezitím vypukla v Jugoslávii válka, na zbytek federace dopadly mezinárodní sankce a mému otci, který tehdy v Jugoslávii pracoval, se naskytla možnost vzít rodinu do druhdy exkluzivního hotelu za dostupnou cenu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Před padesáti lety

Spolu s námi se tam rekreovaly šarže od mírových jednotek OSN a pár válečných zbohatlíků, kteří se projížděli zátokou na vodních skútrech a všem lezli na nervy.

Až na místě jsme se dozvěděli, že hotelový komplex se má stát dějištěm mimořádné události. Měl se tu zopakovat legendární zápas dvou šachových velmistrů, Bobbyho Fischera a Borise Spasského, kteří dorazili s předstihem, aby se aklimatizovali. Jejich původní „zápas století“ se konal v létě roku 1972 v Reykjavíku a upíraly se k němu zraky nejen sportovního světa. U šachovnice se tam svedla jedna z pomyslných bitev studené války. Vyhrál Američan a symbolicky tak světu dokázal duševní převahu Západu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Když architektura pohrdá člověkem

Teď se psal rok 1992 a na Svatém Stefanu v hroutící se Jugoslávii se měla po dvaceti letech odehrát repríza utkání. Patronem události byl srbský podnikatel a neúspěšný prezidentský kandidát Jezdimir Vasiljević přezdívaný Gazda Jezda. Slavně zorganizoval odvetný zápas v kouzelném prostředí jadranského letoviska, ale už následující rok z Jugoslávie uprchl, poté co se zhroutilo pyramidové schéma, na němž fungovala jeho privátní banka. Na soud a trest si jeho podvedení klienti museli počkat víc než dvacet let.

Zápas začal v září, a když se u moře ochladilo, pokračoval v Bělehradě až do 5. listopadu. I tentokrát zvítězil Bobby Fischer, přestože předchozích dvacet let strávil v ústraní a zcela se stáhl ze světa šachových turnajů. Jelikož na Jugoslávii byly uvaleny sankce OSN, které se vztahovaly i na sport, zápas nebyl uznán jako oficiální. Přesto Fischer svou účastí porušil americké zákony a byl na něj vydán zatykač.

Čtěte také

Pavla Horáková: Až bude po všem, postavíme pomníčky

Do Spojených států už se nikdy nevrátil a na svou rodnou zemi zanevřel. Žil v Maďarsku, Německu, Japonsku, na Filipínách, ale už nikdy nesoutěžil. Zemřel v roce 2008 v pouhých čtyřiašedesáti letech v azylu v Reykjavíku – městě, v němž kdysi zažil vrchol své šachové slávy.

I pro Spasského byl jugoslávský zápas poslední velkou šachovou událostí. Přijel na něj coby občan Francie, kam se vystěhoval koncem 70. let. Ovšem v novém tisíciletí v sobě objevil ruského vlastence a pravoslavného monarchistu a navrátil se na rodnou Rus. Letos v Moskvě oslavil pětaosmdesátku.

Čtěte také

Pavla Horáková: Panychida za igelitku

Přesně před třiceti lety jsem prožila několik dní na stejném ostrůvku jako tři pozoruhodné postavy symbolizující ducha sklonku dvacátého století. Střetli se tu dva představitelé bipolárního světa, který právě skončil a nový se teprve ustavoval. Jejich hostitel, válečný zbohatlík, zastupoval Jugoslávii, která po letech, kdy stála stranou studené války, právě prožívala válku skutečnou.

Tehdy v roce 1992 se mi reykjavický zápas zdál být dávnou historií, čímsi z jiných časů. Dnes je jeho jugoslávská repríza od přítomného okamžiku jedenapůlkrát vzdálenější, a přesto mi připadá jako nedávná minulost. Mimochodem v roce 1992 také vyšla proslulá kniha o konci dějin. Její proroctví se nenaplnilo, ale nám obyčejným smrtelníkům může být útěchou, že ani mistři tesaři nečekali, že za třicet let se bude v Evropě znovu válčit a svět se zase jednou ocitne na předělu epoch.