Pavla Horáková: Před padesáti lety

Napadá mě, že Praha šedesátých a sedmdesátých let 19. století mohla prvorepublikovým čtenářům připadat archaičtější než padesát let staré záznamy nám. Vždyť před padesáti lety už se budovalo metro a existovala spousta dalších novodobých vymožeností.

Čtěte také

Pavla Horáková: Když architektura pohrdá člověkem

Půlstoletí sice ještě nepamatuju, ale už to nebude dlouho trvat. Praha v mých nejranějších vzpomínkách kupodivu působí starší než dnes. Omšelá zástavba z přelomu století mi v dětství připadala starodávná, přestože domy, které mátly svým historizujícím slohem, byly tehdy stejně staré jako můj dědeček – velmi živoucí a přítomný. Jenže se v nich ještě topilo v kamnech, neměly výtahy a jejich fasády byly všechny stejné nevýrazné, ve valérech šedi nebo hnědi.

Vnitřní Praha byla pod lešením a zdála se být na spadnutí. Dnes se divím, jak mohly činžovní domy tak zestárnout, když jim v době mého dětství bylo jen málo přes sedmdesát let. Byla jejich původní omítka rovnou šedá? Nebo byly výfukové plyny agresivnější než dnes? Mohly za to tisíce domácích topenišť na tuhá paliva? Vždyť dnes třicetileté fasády jsou stále pěkně barevné, ušpiněné a oprýskané jen trochu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Až bude po všem, postavíme pomníčky

Ale zpátky k naturalizovanému Pražanovi Ignátu Herrmannovi. Cítím k němu zvláštní náklonnost, protože se s ním v průběhu života opakovaně potkávám. Teď v červenci a v srpnu má výročí narození i úmrtí. S létem jsem ho měla spojeného ještě dřív, než jsem od něj cokoliv četla. Prázdninové tábory jsem několik let trávila kousek od jeho rodiště v údolí řeky Doubravy. Na zdi Horního mlýna uprostřed lesů visela pamětní deska připomínající jeho narození. Četli jsme si ji pokaždé při táborových výpravách do blízké Chotěboře, kam jsme chodili utratit rodičovské kapesné za nesmysly. To je ale divné jméno – Ignát, myslela jsem si. Dohromady s příjmením na mě působilo jako nějaký parodický pseudonym.

Herrmannovic rodina se z Chotěbořska brzy odstěhovala do Hradce Králové, kde ve stejné době žili i moji předkové. Když čtu Herrmannovy vzpomínky na hradecké dětství, představuju si, že se tam potkávali. A konečně ve svých pražských románcích a idylách zevrubně popisuje kouty Prahy, které se staly v dospělosti mým domovem. V Lípové ulici myslívám na Nanynku Kulichovu, v Žitné a na Zvonařce zas na Kondelíkovy a Vejvarovy.

Čtěte také

Pavla Horáková: Panychida za igelitku

Když se moje kamarádka před lety zbavovala části knihovny, věnovala mi „Ignáta Herrmanna Sebrané spisy“ vydané Topičovým nakladatelstvím. Mnohé z těch knih obsahují autorův autogram a přípis „Zdráv buď čtenář!“. S láskou tu knihovničku opatruju a těším se, až se k ní zas jednou vrátím.

Kdy se vlastně člověk stává pamětníkem? Budu-li jednou sepisovat své vlastní „před padesáti lety“, i kdyby jen pro utřídění vzpomínek, jak asi bude vypadat Praha, z níž se na tu starou budu ohlížet? A zatímco tak planě dumám, sebraný Ignát Herrmann na mě shlíží z poličky a důtklivě našeptává, abych raději začala už teď, dokud mi ještě slouží paměť.