Pavla Horáková: Panychida za igelitku

S povýšeným pocitem někoho, kdo už se narodil do světa „pokroku a blahobytu“, jsem kroutila hlavou nad předpotopními časy, kdy by mi nedojedený oběd musela uložit do hrnců a síťovek a já bych jí to všechno musela umyté a vyprané na druhý den přivézt zpátky.

Čtěte také

Pavla Horáková: Poselství mluvících domů

Od mojí promoce uplynulo víc než dvacet roků. Ty nám leccos daly, ale také vzaly, mezi jiným i igelitku. Zvykla jsem si, jako na všechno, ale větu „co jsme dělali bez nich“ si připomenu několikrát do měsíce. Třeba když v obchodě odmítám neskladnou a nepraktickou papírovou tašku, zakoupený kus oděvu vkládám jen tak volně do kabelky a doufám, že neutrpí, protože v tenoučké skládací tašce, do které jinak ukládám nákupy, byly naposledy brambory.

Igelitky se u mě doma těšily dlouhému a naplněnému životu. Plné nažehleného šatstva se mnou opakovaně cestovaly úhledně poskládané v kufrech. Když se pomuchlaly, posloužily na cestách na špinavé prádlo a ve třetí fázi už jen na boty. Jejich poslední cesta vedla do tříděného odpadu, a i tehdy byly užitečné, protože byly naplněné plastem z domácnosti. Igelitky mi sloužily doslova do roztrhání těla. Marně se snažím najít vícero užití pro papírové tašky, ale většinou putují do kontejneru, hned jak se do nich nastřádá dost papírového odpadu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Chvála cestování

Igelitku jsem zažila nejdřív jako symbol luxusu. Jakmile nám to ve škole dovolili, nahradili jsme látkové pytlíky s bačkůrkami plastovou taškou, čím barevnější, tím cennější. Kdo vlastnil tašku s nějakým západním logem, získal na společenském statusu. V zimě se na nich dalo sjíždět po sněhu, v létě se na nich dalo sedět v mokré trávě, nejlépe když byl uvnitř cvičební úbor. Na igelitky myslím pokaždé, když mi nákup promáčí nebo ušpiní textilní tašku, když prší nebo sněží a papírové tašky vlhnou a trhají se.

Omyvatelnost a neprosákavost byly k nezaplacení. V batohu se vám mohla vylít limonáda, ale tepláky a tričko na tělocvik zabalené v igelitce zůstaly suché. Jak se hodily, když se někomu udělalo špatně v autobusu – přeju hodně štěstí se síťovkou! Když udeřila náhlá průtrž mračen, dámy v mitrách z igelitek pospíchaly pod střechu, aby jim nenamokla trvalá ondulace. Ok, boomer, řekli by mladí, ověšení režnými plátěnkami z fair-trade bavlny (které pravidelně dostávám jako propagační materiál od různých společností a užití mám pro ně stejně málo jako pro papírovky).

Čtěte také

Pavla Horáková: Dávná severní zář

Existuje vtip, že dospělost se pozná tak, že máte v bytě jednu zásuvku plnou plonkových kabelů a nabíječek a druhou plnou igelitových tašek. Spodní šuple kuchyňské linky mám pro igelitky pořád vyhrazené, ale takříkajíc „předválečné“ zásoby se v něm smutně tenčí. Na dně se choulí pár dosud panenských tašek, které si šetřím na nějakou blíže neurčenou příležitost, jedna či dvě větší z pevného plastu, které unesou těžší náklad, a pak několik málo igelitek, které jsem přihodila na pás v samoobsluze, když mi moje tenká textilní taška nestačila.

Za mého života opsala igelitka něco jako kruh. Od módního artiklu a vzácného zboží, přes přehlížený předmět každodennosti až po nežádoucího škůdce a veřejného nepřítele zpět k nedostatkovému zboží. „Už si vůbec nedovedu představit, co jsme dělali bez nich,“ řekla kdysi má mentorka. Já už si to představit dovedu, ale stejně se mi stýská.