Pavla Horáková: Dávná severní zář

V našich zeměpisných šířkách prý lze severní záři pozorovat zhruba jednou za rok. Někdy se neobjeví vůbec, v tučných letech zas klidně několikrát do roka. Vzpomněla jsem si, že jsem na polární záři narazila před lety v kronice Českého Meziříčí, východočeské vesnice, odkud pocházela moje babička. Listovala jsem pozpátku od konce druhé světové války, až jsem v roce 1940 narazila na následující zápis:

Čtěte také

Pavla Horáková: Co mě naučil holub

„V neděli na Boží hod velikonoční 24. března byla také v našem kraji pozorována krásná severní záře. Objevila se na severním obzoru asi v 19.15 hodin v podobě dvou velkých červených ploch, které později splynuly v jedinou. O půl 20. hodině objevila se v blízkosti Venuše záře nazelenalá, která místy splývala s rudou záplavou, zastírající téměř celý obzor. Na světlečerveném podkladu se co chvíli vlnily sytější červené pruhy jako nesmírná žebra obrovského vějíře, která se pomalu přelévala od východu k západu. O chvíli později se přes rudou zář přelévala zelenavá a dosahovala dlouhými paprsky až do souhvězdí Velkého vozu a k zenitu. Nádherná a nezvyklá podívaná trvala do 20. hodiny, kdy se pomalu ztrácela, až splynula s barvou oblohy. U nás tento vzácný přírodní zjev pozorovalo mnoho lidí, ale bez zvláštní sensace. Jednak se dobře pamatovali na déletrvající severní záři v roce 1938 a potom i proto, že má každý mnohem vážnější starosti.“

Čtěte také

Pavla Horáková: Historie jednoho hraničníku

O konkrétní podobě starostí se kronikář nezmiňuje, ale stačí dodat, že předcházející zápis zaznamenává, že jméno obce bylo v německém znění opraveno úředně na Böhmisch Meseritsch, a ten následující konstatuje, že kvůli všeobecnému nedostatku bylo úředně zakázáno rozdávat velikonočním koledníkům vejce a zdobit kraslice.

Listovala jsem dál proti směru času a hledala onu delší polární záři o dva roky dříve. Ve zmíněném roce 1938 jsem našla záznamy dokonce dva.

„V noci z 11. na 12. květen byla znovu u nás pozorována polární záře, jevící se jako široký purpurový pás asi 10 až 15 stupňů nad obzorem s pestrými výběžky až do výše Velkého vozu.“

Čtěte také

Pavla Horáková: Stoletá pamětnice z Orlického Záhoří

Ale ta významnější geomagnetická bouře se meziříčským ukázala už o pár měsíců dřív.

„Od 18.30 do 23. hodiny dne 15. ledna byla u nás pozorována nádherná severní záře. Jevila se na severní obloze jako pestrá zář ve skvěle jasných, skvělých barvách. Měnící se růžové, červené, modré a fialové pruhy postupovaly jednak od východu k západu, jednak se rozšiřovaly směrem k zenitu. Všude vyvolal tento krásný přírodní zjev všeobecnou pozornost a zájem, neboť byl opravdu nezvyklý a neobyčejný.“

Že doba byla tehdy podstatně jiná a lidé více naklonění radovat se z přírodních úkazů, dokresluje i následující záznam dokumentující, že „v únoru a březnu byla vykonána po obci sbírka na Masarykův pomník, který bude postaven v letošním jubilejním roce před sokolovnou“.

Sokolovna je v kronice zmíněna i o tři roky později – v nečekané souvislosti s mým dědečkem, který si z Meziříčí přivedl nevěstu a v této době žil a působil v sousedním Opočně.

Čtěte také

Pavla Horáková: Toto není text o přechylování

„V srpnu 1941 byl vydán zákaz veškeré činnosti v sokolovnách, kterým byla velmi ohrožena, ba znemožněna i činnost ochotnického spolku, který má v sokolovně své stálé jeviště. Zachránila nás jen narychlo vyhotovená smlouva s dřívějším datem, kterou nám okresní soudce Vladislav Horák ochotně a nebojácně potvrdil.“

Dědečkův dobrý skutek se už dávno propadl v čase stejně jako dávná severní zář a vyhaslé světlo s ní. To jen na stránkách obecní kroniky se dějiny přírody potkávají s dějinami člověka, obojí zapomenuté a promlčené.