Pavla Horáková: Chvála cestování

5. srpen 2022

Cestování rozšiřuje obzory, o tom snad není pochyb. Dopřává nám poznávat nové, ale také po návratu vidět staré známé novýma očima. Poslední téměř dva roky nás o tyhle zážitky do značné míry připravily. V krátkém období, kdy jsme se mohli mezi dvěma vlnami pandemie a po čerstvém očkování nadechnout, se mi sešlo několik pracovních cest odložených z předešlých měsíců. A po víc než roce stráveném v izolaci vlastního města jsem si připomněla, jak důležitá je nová perspektiva.

Po mnoha letech jsem letos zavítala do několika zemí, které s námi po desetiletí sdílely členství v socialistickém táboře. Všechny jsou dnes stejně jako my členy Evropské unie a já jsem čekala, že tam uvidím realitu připomínající tu naši, podobný stav veřejného prostoru, veřejné dopravy a další infrastruktury.

Čtěte také

Jihovýchodem Evropy jsem se přesouvala vlaky, v nichž jsem českým železničním dopravcům odpustila všechno, co jsem jim kdy zazlívala. Krajina za okny byla místy až předindustriální. Místo balíků slámy stály občas v polích stohy, jaké známe ze starých obrazů. Na stráni hlídal pasáček stádo koz, opodál lidé nakládali paběrky na žebřiňák tažený oslem. Jinde byla trať lemovaná divokými skládkami, nad nimiž kroužila hejna havranů, na strništích místo stádeček vysoké zvěře bloudily smečky toulavých psů. Svahy železničního náspu vypálené snad ohněm, snad nějakou žíravinou, historické nádražní budovy zřícené, socialistické přístavby vedle nich už taky dávno ošuntělé, mezi poli prázdné chlévy bez oken, opuštěné průmyslové provozy.

Už při přistávání nad Prahou nebylo pochyb, že to, co vidím pod sebou, je navzdory všemu, co mi na správě a fungování téhle země v posledních letech vadí, spořádaná a rozvinutá země. Čisté letiště, cesta z něj jako reklama na blahobyt. Tráva u silnice posekaná a odklizená, vozovky bez záplat, domy opravené nebo úplně nové. Evropská třída svému jménu dělá čest.

Čtěte také

Pár dní po svém posledním návratu z Východu jsem o víkendu scházela ze Žižkova k Hlavnímu nádraží. Kde ještě před pár lety strašilo ve stráni divoké křoví, vede dnes cesta k tunelu pro pěší, který o svou existenci volal celá desetiletí. A najednou tu je, funkční, čistý a estetický. Dovedl mě do nádražní haly, která se hemžila lidmi, výlohy obchodů zářily barvami, piano vyhrávalo, v jednom koutě se očkovalo, venku testovalo.

Místo, kudy chodím každou chvíli, jsem najednou viděla novýma očima. Přesně týden předtím jsem stála v nádražní hale jednoho východoevropského hlavního města, v níž bylo všechno šedivé, oprýskané, obchody zavřené, u prázdné informační přepážky budili hrůzu tři ozbrojení policisté a halou se smutně ploužilo jen pár venkovanů.

Čtěte také

S tou vzpomínkou jsem vyšla z pražského nádraží do parku, který rozhodně nemá dobrou pověst. Ale já najednou viděla pestré stánky s italskými lahůdkami, a kam oko dohlédlo, upravenou zeleň a všechny fasády nově omítnuté. V podchodu pod magistrálou drhnul dlažbu čisticí vůz, nahoře svítila opravená Státní opera a nablýskané bývalé Federální shromáždění. Národní muzeum vycíděné, nad ním nový přechod pro chodce a od něj pohled na vyleštěné střechy Hlavního nádraží. Stála jsem tam s pocitem, že jsem se propadla do Západního Německa.

Všechen tenhle pokrok v okolí Muzea je záležitostí několika posledních roků. Trvalo to skoro třicet let, než tenhle kousek Prahy zkrásněl a začal konečně lépe sloužit lidem. Vím, že to neplatí pro celé město, natož celou zemi. Pořád je tu spousta práce a zanedbaných vnitřních dluhů. Ale až mě zas přepadnou chmury, vzpomenu si na ten sobotní zážitek po návratu z cest, abych se upamatovala, že jsme přece jen ušli dost daleko.

autor: Pavla Horáková
Spustit audio