Pavla Horáková: Když architektura pohrdá člověkem

5. květen 2022

Vyrostla jsem na normalizačním sídlišti, a tak nedokážu adorovat tehdejší architekturu, jak je dnes v kurzu. Nejen proto, že ji považuju za ošklivou – vkus je samozřejmě subjektivní kategorie, ale protože byla nefunkční. Byla taková už tehdy a neživotaschopnost některých veřejných staveb se plně projevila v porevolučních poměrech. Kupříkladu kulturní a nákupní středisko, na které jsem v dětství koukala z okna.

Architekt, který nejspíš v životě nešel na nákup, vsadil obchody a restauraci do jámy, aby se k nim muselo dolů po schodech, ať jste mladý, starý, s kočárkem nebo s handicapem. Z jediné strany, odkud se dalo dojít po rovině, ovšem nevedl a dodnes nevede chodník.

Čtěte také

A jelikož část občanské vybavenosti byla pod úrovní okolního terénu, do další se logicky muselo po schodišti nahoru. Rampu pro kočárky, která do poschodí oklikou vedla, strhli ještě před revolucí, protože překážela, byla nestabilní a padalo z ní obložení.

Kulturní dům nahoře zabíral jen zlomek plochy obchodů ve sníženém přízemí. Zbytek patra tvořila sice přístupná, ovšem zcela neužitečná střecha. Velké dlaždice spočívaly volně na pryžových podložkách a nepochozí část střechy byla vysypána oblázky. Co myslíte, že jsme s nimi jako děti dělali? Dlaždice časem popraskaly, a tak byl vstup na střechu zahrazen plotem. Podobné dutiny jako pod dlaždicemi byly i ve stropech obchodů. Jeden čas to začalo v samoobsluze příšerně zapáchat. Pod střechou se totiž usídlily toulavé kočky, rodily se tam a umíraly a taky všechno mezi tím. V kulturáku v té době rostly u záchodových mís krásné houby – veliké barevné plodnice v trsech. Stavba tehdy nebyla ani deset let stará.

Čtěte také

K celkovému nezdraví budovy přispívalo množství všelijakých teras, podloubí, zákoutí, ochozů a jiných hluchých prostorů, které přitahují neplechu. Moje ranní cesta do školy byla lemována čerstvými kalužemi moči a koláči zvratků od včerejších návštěvníků hospody. Míjeli jsme je i cestou na kroužky a do dopolední družiny, kterou jsme nahoře v kulturáku měli. Stejně jako generace našich rodičů jsme se ve škole učili na směny a družinu už nebylo kam umístit. Plánovači si asi nespočítali, že silné poválečné ročníky se chystají mít děti. Další školní budova se vedle naší začala stavět, až když Husákovy děti odrostly. Staveniště nám zabralo školní hřiště i pozemky, takže atletiku a pěstitelské práce jsme se učili pouze teoreticky.

Po revoluci začala neživotná stavba obchodního a kulturního domu chátrat ještě rychleji. Z pivnice, restaurace, cukrárny, lahůdek a samoobsluhy v zahloubeném přízemí nakonec zůstal jen supermarket. Jen velký řetězec se dokáže udržet při životě v tak nehostinném prostředí. Nepřežila obuv, vietnamské smíšené zboží ani kasino. Bývalá restaurace přišla o okna i stěny a zbyly z ní jen nosné sloupy, mezi nimiž vítr prohání odpadky. Už ani bezdomovci tam nechtějí přespávat a posedávat pod ochozy.

Čtěte také

Majitel se nemá k tomu, aby stavbu oživil, ale ani zboural, jako se to před pár lety stalo s jiným nešikovně navrženým obchodním domem opodál, jejž nahradilo funkčnější a živoucí centrum. Z okna mého dětského pokojíčku je dnes výhled na oplocenou ruinu a rodiče ji cestou na nákup po neexistujícím chodníku vidí každý den pěkně zblízka.

V posledních týdnech se však do mrtvé stavby vrátil závan života. V jedné z neobsazených provozoven vzniklo ubytovací zařízení pro lidi postižené válkou na Ukrajině. Vybourané stěny někdejší restaurace zatloukají dělníci hobrou. Přijde mi symbolické, že arogantně nepraktická stavba, jejíž vznik kdysi umožnil blbý režim zhlížející se v tom sovětském, nyní hostí oběti zvůle jeho pokračovatele. Kéž by nová situace přispěla k promyšlené revitalizaci objektu, jenž je pomníkem doby, která jakkoli hlásala opak, pohrdala člověkem.

autor: Pavla Horáková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.