Pavla Horáková: Když architektura pohrdá člověkem

Architekt, který nejspíš v životě nešel na nákup, vsadil obchody a restauraci do jámy, aby se k nim muselo dolů po schodech, ať jste mladý, starý, s kočárkem nebo s handicapem. Z jediné strany, odkud se dalo dojít po rovině, ovšem nevedl a dodnes nevede chodník.

Čtěte také

Pavla Horáková: Až bude po všem, postavíme pomníčky

A jelikož část občanské vybavenosti byla pod úrovní okolního terénu, do další se logicky muselo po schodišti nahoru. Rampu pro kočárky, která do poschodí oklikou vedla, strhli ještě před revolucí, protože překážela, byla nestabilní a padalo z ní obložení.

Kulturní dům nahoře zabíral jen zlomek plochy obchodů ve sníženém přízemí. Zbytek patra tvořila sice přístupná, ovšem zcela neužitečná střecha. Velké dlaždice spočívaly volně na pryžových podložkách a nepochozí část střechy byla vysypána oblázky. Co myslíte, že jsme s nimi jako děti dělali? Dlaždice časem popraskaly, a tak byl vstup na střechu zahrazen plotem. Podobné dutiny jako pod dlaždicemi byly i ve stropech obchodů. Jeden čas to začalo v samoobsluze příšerně zapáchat. Pod střechou se totiž usídlily toulavé kočky, rodily se tam a umíraly a taky všechno mezi tím. V kulturáku v té době rostly u záchodových mís krásné houby – veliké barevné plodnice v trsech. Stavba tehdy nebyla ani deset let stará.

Čtěte také

Pavla Horáková: Panychida za igelitku

K celkovému nezdraví budovy přispívalo množství všelijakých teras, podloubí, zákoutí, ochozů a jiných hluchých prostorů, které přitahují neplechu. Moje ranní cesta do školy byla lemována čerstvými kalužemi moči a koláči zvratků od včerejších návštěvníků hospody. Míjeli jsme je i cestou na kroužky a do dopolední družiny, kterou jsme nahoře v kulturáku měli. Stejně jako generace našich rodičů jsme se ve škole učili na směny a družinu už nebylo kam umístit. Plánovači si asi nespočítali, že silné poválečné ročníky se chystají mít děti. Další školní budova se vedle naší začala stavět, až když Husákovy děti odrostly. Staveniště nám zabralo školní hřiště i pozemky, takže atletiku a pěstitelské práce jsme se učili pouze teoreticky.

Po revoluci začala neživotná stavba obchodního a kulturního domu chátrat ještě rychleji. Z pivnice, restaurace, cukrárny, lahůdek a samoobsluhy v zahloubeném přízemí nakonec zůstal jen supermarket. Jen velký řetězec se dokáže udržet při životě v tak nehostinném prostředí. Nepřežila obuv, vietnamské smíšené zboží ani kasino. Bývalá restaurace přišla o okna i stěny a zbyly z ní jen nosné sloupy, mezi nimiž vítr prohání odpadky. Už ani bezdomovci tam nechtějí přespávat a posedávat pod ochozy.

Čtěte také

Pavla Horáková: Poselství mluvících domů

Majitel se nemá k tomu, aby stavbu oživil, ale ani zboural, jako se to před pár lety stalo s jiným nešikovně navrženým obchodním domem opodál, jejž nahradilo funkčnější a živoucí centrum. Z okna mého dětského pokojíčku je dnes výhled na oplocenou ruinu a rodiče ji cestou na nákup po neexistujícím chodníku vidí každý den pěkně zblízka.

V posledních týdnech se však do mrtvé stavby vrátil závan života. V jedné z neobsazených provozoven vzniklo ubytovací zařízení pro lidi postižené válkou na Ukrajině. Vybourané stěny někdejší restaurace zatloukají dělníci hobrou. Přijde mi symbolické, že arogantně nepraktická stavba, jejíž vznik kdysi umožnil blbý režim zhlížející se v tom sovětském, nyní hostí oběti zvůle jeho pokračovatele. Kéž by nová situace přispěla k promyšlené revitalizaci objektu, jenž je pomníkem doby, která jakkoli hlásala opak, pohrdala člověkem.