Ondřej Vaculík: Pendepon
Náhodou padl můj zrak na výklad onemocnění zvaného růže. Dříve se mu také říkalo „oheň svatého Antonína“, odborně jde o Erysipel – streptokokové onemocnění kůže.
To má krátkou inkubační dobu i pouhých několika hodin, projevuje se vysokými teplotami a silně zarudlou kůží zpravidla na nohou.
Čtěte také
Léčbu je třeba zahájit včas antibiotiky, ale aby se choroba úplně vyléčila a již nevrátila – dočítám se – musí se po vyléčení aplikovat pendepon. Ten však na našem trhu není k dispozici, ale nějaká účinná náhrada prý k dostání je. Tak mě napadla neodbytná otázka, na niž mi těžko někdo může odpovědět.
Je to dávno. Chodil jsem tak do první třídy, bylo léto a jel jsem s tatínkem na výlet do Loutí, poblíže Slapské přehrady. Nastoupili jsme v Praze na Hlavním nádraží do vlaku taženého starou parní lokomotivou. Vlak byl sestaven z dvouosých vozů s plošinami. Bylo vedro, za pomoci řemene jsme stáhli okno. Vlak supěl proti proudu Vltavy. Tatínek si četl Rudé právo a občas u toho mručel. Já se díval z okna a čichal blahodárný lokomotivní kouř.
Vlak byl dlouhý, údolím Sázavy sotva lezl, ačkoli lokomotiva se velmi snažila. Vystoupili jsme v Lukách pod Medníkem, a vydali se odtud po turistické cestě červeně značené, pak zeleně značené, pak žlutě značené atd.
Čtěte také
Strašně dlouhá cesta, tatínek nespokojeně mručel, protože podle mapy jsme měli jít krásnou přírodou, a my se stále proplétali mezi chatami, kde nás do nohou zuřivě žahaly trsy kopřiv. Cesta po žluté byla nekonečná. Tatínek místo mručení začal hekat, a když jsme se konečně blížili k Loutí, trochu se i potácel.
Přivítala nás paní Zemanová, manželka jeho kamaráda Josefa, ředitele zemědělského učiliště a chovatele koní. Tatínek jí řekl, že dostal růži a že má horečku. Paní Zemanová, která se starala o slepice v nedaleké drůbežárně, mu dala teploměr a uložila ho do postele. Měl 39,5.
Poznamenal, že na růži trpěla jeho maminka a na komplikace s ní spojené i předčasně zemřela. Já seděl na židli a díval se na tatínkovu vskutku notně červenou nohu.
Čtěte také
Paní Zemanová mu na ni sáhla a zeptala se: bolí vás to? – Bolí, ach, bolí, zaúpěl, což jinak nedělával. – Ano, to je růže, konstatovala téměř spokojeně. – Já teď zajdu nakrmit slepice a něco vám na to přinesu, usmála se. – Tatínek zavřel oči a já bedlivě sledoval, jestli se mu nezačínají dělat komplikace, jako jeho mamince. Už aby paní Zemanová byla od těch slepic zpátky.
Trochu jsem na židli usnul. A probral se ve chvíli, kdy paní Zemanová tatínkovu nohu balila do dvou bílých plen – prý aby to neprosáklo. Předtím mu nohu něčím pomazala.
Druhého dne tatínek vstal, řekl, že noha je už docela zdravá a on se cítí celkem dobře. Odpoledne jsme se tedy vypravili na zpáteční cestu.
Pokud vím, od té doby tatínek růži už nikdy neměl. Co to ale bylo za zázračnou mast, se asi nikdy nedozvím; tak zůstává pouze podezření.
Nejposlouchanější
-
Nora Eckhardtová: Druhá strana řeky. Jak souvisí zmizení podnikatele s dávným krveprolitím?
-
Woody Allen: Postava Kugelmasse. Smutná fraška končící výbuchem
-
Ngaio Marshová: Zpěv v ráhnoví. Pátrání po úchylném vrahovi žen
-
Nevěsta přijíždí do Yellow Sky a Otevřený člun. Povídky klasika americké literatury Stephena Cranea
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.


