Zbyněk Černík: O smrtích a smrťácích

Block doufá, že ji porazí, a získá tak odklad, aby zjistil, co ho čeká potom, po smrti. Snaží se tuto informaci „vydolovat“ i z ní, ale ukáže se, že ani ona jí nedisponuje. I ona je nevědoucí!

Čtěte také

Zbyněk Černík: Vrátit, či nevrátit

Ačkoli byl Bergman synem luteránského faráře, přesto – nebo snad právě proto – byl v náboženských otázkách vždy pochybovačem. V pozdějších letech vzpomínal, že v mládí měl hrozný strach ze smrti a neustále se jí v myšlenkách zabýval. To Woody Allen, jeho americký kolega a velký obdivovatel, k ní zaujal odlehčenější postoj. „Smrti a umírání se nebojím,“ vyslovil se se svým pověstným smyslem pro humor, „ale osobně u toho nemusím být“.

Se smrtí se minimálně jednou za život setká každý a nikdo jí nakonec neunikne, a proto není divu, že se stala „oblíbeným“ tématem řady spisovatelů, malířů, sochařů, filmařů či hudebníků. Objevuje se v jejich dílech pro dospělé, ale například i v pohádkách. V těch se někdy lidem, na které má políčeno, na ni podaří vyzrát a různými fintami a triky jí zabránit v plnění pracovních úkolů.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Učme se od přírody

Například obrácením smrtelného lože s „klientem“ tak, že se smrt místo v jejích hlavách, kde stává, když to budoucí nebožtík má už definitivně spočítané, ocitne v nohou, kde to s umíráním není zas tak žhavé.

Přinejmenším symbolicky se smrtky (alias Morany) dá zbavit taky tím, že ji prostě vyneseme, jak se to dodnes na jaře dělá někde na venkově. Naproti tomu hrabě František Antonín Špork o smrti věděl své a bral ji smrtelně vážně. Před hospitálem na svém Kuksu nechal skupinu barokních soch Matyáše Brauna, znázorňujících lidské ctnosti a neřesti, doplnit o dva Anděle blažené a žalostné smrti. A na svém stole přechovával matčinu lebku, aby mu neustále připomínala pomíjivost života.

Čtěte také

Zbyněk Černík: O (ne)pomíjivosti

Pokusil jsem se ho napodobit, ale rodinné příslušníky či jejich části jsem z toho vynechal a vybral si jiné, jednodušší memento mori. Na mém psacím stole stojí malá figurka solárního plastového kostlivce. Ačkoli je to obyčejný čínský šunt, nápadně se podobá smrtce na pražském Staroměstském orloji. Pokud je venku zataženo a kostlivec nemá dostatek energie, ani se nehne, dalo by se přímo říct, že dělá mrtvého brouka. Ale jakmile vykoukne slunce, je náhle plný života, celý se rozkřepčí a je s ním docela veselo.

Ale zpátky k Bergmanovi a Sedmé pečeti. Rytíř Antonius Block nakonec svou šachovou partii o život zákonitě prohraje a i s přáteli, které získal během svého pozemského putování, následuje v jakémsi dance macabre smrťáka do neznámé destinace.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Vivat Liber!

Pokud jde o samotného režiséra, ten se hrůzy ze smrti časem zbavil a ke konci života k ní zaujal stoické stanovisko. Zemřít, tvrdil, to je, jako když otočíte vypínačem. Nejdřív svítí světlo, a pak už ne.

Ingmar Bergman otočil takovým vypínačem několik dní před svými 89. narozeninami, 30. července 2007.