Eva Janáčová: Nikdy víc je teď

Stolpersteiny se nejčastěji pokládají do chodníku před dům, kde se nacházela poslední známá adresa židovské, romské nebo jiné oběti nacismu.

Čtěte také

Eva Janáčová: Žlutá stužka

Německo si minulý rok připomnělo konec druhé světové války ve velkém stylu. Po celé zemi se pořádaly četné pietní akce, konaly se vědecké konference či edukační výstavy. Německá pošta při této příležitosti vydala novou známku v hodnotě 95 centů, která svým námětem i výtvarným zpracováním předčí všechny tyto ohromné akce. Na poštovní známce je vyobrazen jeden blyštivý stolperstein zasazený mezi šedé dlažební kostky, po straně je pak německy napsáno: „Jeden kámen, jedno jméno, jeden člověk.“

Když jsem od kolegy z univerzity v Bamberku obdržela obálku právě s touto známkou, tak jsem si zprvu nevšimla, že je na stolpersteinu uveden nápis, který je potřeba tak trochu vyluštit. Logicky jsem předpokládala, že je tam napsáno jméno, datum, případně místo deportace či úmrtí vybrané oběti holokaustu, jak je ustáleným zvykem v případě těchto kamenů.

Čtěte také

Eva Janáčová: Kořeny antisemitismu

Až později, když jsem obdivovala estetickou kvalitu této známky, jsem si uvědomila, že zde něco nesedí. Musela jsem dopis šikmo naklonit, abych si mohla poloskrytý text vůbec přečíst. Místo tradiční formulky připomínající určitou oběť je na stolpersteinu totiž napsáno: „Nikdy víc je teď.“  V době neustále rostoucího antisemitismu je to vskutku trefně zvolený vzkaz všem obyvatelům Německa, Evropy a vlastně celému světu.

Poštovní známka ovšem nabízí další významovou rovinu. S projektem stolpersteinů přišel na samém začátku 90. let německý umělec Gunter Demnig. Známku můžeme proto chápat jako celonárodní podporu jeho projektu i německému umění jako takovému.   

Gunter Demnig byl ve své době výrazně ovlivněn novou vlnou pomníkové tvorby. Němečtí umělci si nechtěli připomínat hrůzy války stejnými vizuálními způsoby jako předchozí generace. Rozhodli se proto experimentovat, používat nové, radikálně se odlišující přístupy k zachování a aktualizaci paměti i místům, jež k ní mají odkazovat.

Čtěte také

Eva Janáčová: Teta Marianne a Strýček Rudi

Zcela vědomě narušovali či dokonce přímo bořili zažité pomníkové formy vycházející z předchozích estetických norem. Vytvářeli tak zvané antipomníky, které měly za úkol zpochybnit a zároveň redefinovat samotný význam i smysl paměťové kultury.

Pod vlivem tohoto uměleckého přístupu se Demnig odpoutal od ideálu velkého monumentálního pomníku, který má za sebou staletou tradici, a přišel se skromně minimalistickým řešením, jež navrací jméno těm, kteří měli být vymazáni z obecné paměti a na něž se mělo dávno zapomenout.

V tomto kontextu Gunter Demnig několikrát uvedl výrok z Talmudu, který ho údajně ke vzniku stolpersteinů inspiroval: „Člověk je zapomenut, jen když je zapomenuto jeho jméno.“

Čtěte také

Eva Janáčová: Papučková synagoga

Problémem zůstává, že se nikomu, ani žádnému učenému rabínovi, nikdy nepodařilo tento konkrétní citát dohledat. Stal se tak nedílnou součástí legendy o stolpersteinech, které vedle svého morálního poselství mají rovněž nespornou uměleckou kvalitu, a k umění přece mýty i příběhy odjakživa patří. Důležité je, že tento pomyslný citát vychází z židovské tradice, odpovídá totiž principu připomínání duší zemřelých v judaismu.

Po celém světě se dnes nachází více než 116 000 stolpersteinů, jen v České republice jich máme přes 2000. Je to skutečně úctyhodný počet na to, že první kámen byl instalován na konci roku 1992. Stolpersteiny jsou svým způsobem pomyslné náhrobky těm, kteří své hroby často nemají, po kterých skoro nic nezůstalo. Tyto malé nenápadné artefakty jim, stejně jako nám všem navracejí nejen paměť, nýbrž také důstojnost a lidskost. Prostě platí: jeden kámen, jedno jméno, jeden člověk.