Miloš Rejchrt: Snad napřesrok

Verše Karla Václava Raise dokládají, že koncem 19. století se adventní ranní mše, sloužené ještě před rozedněním, těšily mezi českým lidem velké oblibě.

Čtěte také

Miloš Rejchrt: Tři je moc, jeden stačí

Počátkem 21. století roráty přivábily i mne, ne však do kostelíka v chudé vesnici, nýbrž do katedrály na Pražském hradě. Začínalo se už ve tři čtvrtě na šest a kostel byl plný. Zpívaly se tam starobylé písně, často původem husitské z 15. a 16. století, některé byly téměř totožné s těmi, které znám od nás evangelíků. Hned napoprvé jsem se cítil na rorátech v katedrále jako doma a zpíval z plných plic.

„Rorate coeli desuper“, prosbu proroka Izajáše, která dala adventním mším jméno, znám z Bible kralické ve znění „Rosu dejte nebesa s hůry a nejvyšší oblakové, dštěte spravedlnost“. Zvláště, když je text nesen jednoduchou, čistou melodií, ochotně se člověk s touto prosbou ztotožní: toužíme přece po zavlažení svých vyprahlostí, žízníme po spravedlnosti, pravdě i lásce, ale naše síly jsou chabé a zdroje omezené.

Čtěte také

Miloš Rejchrt: František obnovitel

Proto pozvedáme svá srdce výš, než kam oko dohlédne a navzdory tomu, jak jsme na tom teď, vyhlížíme lepší příští. Tak si pro sebe překládám poselství rorátních písní.

Po ranní mši, ještě za tmy, jsme před vchodem do katedrály obnovili jeden staročeský zvyk: zahřívali se horkým pivem. Světící biskup pražský si rád dal s námi, rokovali jsme v hloučku a dobrou vůli spolu měli. Dali jsme ochutnat kolemjdoucím americkým turistům, kteří si také přivstali, a dovedu si představit, jak asi doma po návratu vyprávěli o zvláštní, ale velmi příjemné předvánoční tradici družných Pražanů.

Od roku 2016 jsem už na rorátech nebyl. Kvůli jakési tajemné teroristické hrozbě byl začátek ranní mše posunut na půl sedmou, uzavřený areál Pražského hradu se otevíral až v šest.

Čtěte také

Miloš Rejchrt: Víme o sobě

Jinudy než skrze bezpečnostní rámy se vstoupit nedalo a policisté kontrolovali obsah zavazadel. Termoska s horkým pivem by asi neprošla, nevím, nezkoušel jsem to, na území Pražského hradu jsem od té doby nevkročil. Abych organizoval nějaký odpor proti hradní šikaně, na to už jsem se cítil starý, a tak jsem zůstal u osobního bojkotu.

Nakonec jsem se bez Hradu i bez rorátů obešel docela snadno, však je advent období původně postní, kdy má člověk omezit i konzumaci nových zážitků a může tiše vzpomínat na všechno krásné, co už prožil.

Čtěte také

Miloš Rejchrt: Rozjímejme strom

Letos prý ta bezpečnostní opatření už nejsou tak důsledná, ale já si ještě počkám a snad příští rok zase první ranní tramvají vyrazím, abych svobodně mohl vstoupit tam, kam jsem rád chodíval už v mládí a spolu s jinými podobně naladěnými společně prosil ještě před rozedněním o pomoc shůry.

Za poněkud patetický, ba dokonce aktuálně politický závěr svého adventního rozjímání ovšem nemohu já, nýbrž Karel Václav Rais:

Jen věřte silně, připravujte stezky,
a přesvědčeni buďte hluboce,
že přijde spása v drahý luh náš český,
že po adventě budou Vánoce!