Miloš Rejchrt: Tři je moc, jeden stačí

K dlouhé historii opěvovaného chrámu patří i to, že v roce 1997 byl dekretem primase českého přejmenován na katedrálu svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Veřejnost si změny názvu nejspíš ani nevšimla, nadále mezi sebou mluvíme o svatovítské katedrále či zkráceně o svatém Vítu.

Čtěte také

Miloš Rejchrt: František obnovitel

Zajímavé je, že české světce v této souvislosti veřejné mínění upozadilo. Zatím nikdo nepřišel s nápadem provést přejmenování ještě důsledněji a vrátit katedrálu výlučně Čechům, škrtnout jméno cizáckého světce Veita, jehož kult k nám byl importován z Německa. Neočekávám, že by se takový nápad ujal, však tradice – chválabohu i ty dobré – mají tuhý kořínek, tužší než záchvaty národovectví. I bez referenda je nám Čechům jasné, že katedrála na Hradčanech je svatého Víta a nikoho jiného. Však tak to zamýšlel už kníže náš, svatý Václav.

To bylo v době, kdy po zhroucení říše Karla Velikého se teprve rodil nějaký nový evropský projekt, a saský vévoda Jindřich zvaný Ptáčník, byl jinými vévody zvolen za krále. Pochopitelně hleděl svou moc rozšířit a svou vojenskou převahu předvedl i pražskému knížeti. Václav upřednostnil vyjednávání před nesmyslným bojem, zavázal se platit tribut, ne už do Bavorska, které přišlo o svou moc, ale do Saska. Dodnes mu to někteří čeští národovci vyčítají, ale Jindřichovi se to líbilo a přijal knížete Václava jako plnoprávného člena společenství křesťanských vládců na úrovni vévodů.

Čtěte také

Miloš Rejchrt: Víme o sobě

Dobré vztahy s vycházející hvězdou evropské politiky Jindřichem potvrdil kníže Václav v roce 930, kdy dokončil novostavbu rotundy na Hradčanech poblíž kněžského stolce. Zasvětil ji svatému Vítovi, patronovi Saska, neboť jako pečeť dobrých vztahů dostal od krále Jindřicha státnický dar nevyšší úrovně, totiž ostatek, prý rameno, starokřesťanského mučedníka Vita.

Od té doby se původní rotunda sv. Víta, knížetem Václavem založená jako úschovna vzácné relikvie, všelijak přestavovala, až byla pohlcena stavbou vznosného gotického chrámu, ale zasvěcení zůstalo.

Čtěte také

Miloš Rejchrt: Rozjímejme strom

Za chrám svatého Víta tedy může kníže Václav. Ten rozpoznal, že je možná, ba užitečné vzdát se části suverenity, pakliže zapojení do většího celku, které ovšemže i něco stojí, přinese zemi otevřenou budoucnost, podíl na něčem, co zájem jednoho státečku překračuje a přitom jeho zájmům neodporuje.

Panorama Pražského hradu s katedrálou svatého Víta, nám připomíná, že do unie evropských zemí patříme už dlouho a patřit do ní chceme. S prosbou „nedej zahynouti nám ni budoucím“ se obracíme k hlavnímu patronu země české svatému Václavovi, ze zkušenosti však vím, že nejvroucněji zní, když se zpívá v té gotiky chloubě, v chrámu svatého Víta.