Martin Bedřich: Domy odjinud
Postavit si svůj vlastní dům znamená vymezit si v prostoru místo, které nechám změnit podle svého obrazu. Ale stejně jako fakt toho, že někde jsem, ještě neznamená, že na dané místo patřím, nemusí tam patřit ani můj dům. Domy totiž ani zdaleka nemusejí přirozeně a organicky vyrůstat ze své parcely, odrážet nějakou definovanou architektonickou tradici a ducha, ale přesně naopak – mohou být svědky touhy po úplně jiných končinách, prostředích a světech.
Právě proto, že se domy svou prostorovostí a prostorotvorností vkliňují (vlastně vždy trochu násilně) do nějakého stávajícího konkrétního místa, odrážejí leckdy složité a překvapivé komplexy klidně i úplně nečekaných motivací.
Čtěte také
Vždy mě asi bude dráždit slavná a oslavovaná vila Tugendhat v Brně. Chápu a oceňuju všechny inovace, konstrukční a technické, které se v tomto kultovním modernistickém domě realizovaly, vnímám jednotlivou krásu materiálů i jejich kombinací. Ale nezbavím se dojmu strašné drzosti a pyšné troufalosti celého toho baráku, jeho zvláštního neosobního chladu, dokonalosti, která se stává nelidskou, a to právě i v kontextu místa a doby svého vzniku.
Přiznám, že je mi vlastně sympatická představa, že obývák s onyxovou stěnou sloužil ruským vojákům po nějaký čas jako koňská stáj, že v době, kdy byla v domě poliklinika, navrtali do palisandrových stěn háčky na bundy… Jako by se tím karma toho domu spíš čistila, než skutečně ničila.
Čtěte také
Nebyl to ale jediný podobný dům tohoto léta. V Lotyšsku, kousek za litevskou hranicí, v pusté rovině protkané říčkami a mlázím, stojí zámek Rundale postavený jako nápodoba francouzského Versailles. Obří barokně-rokokový palác považovaný za nejkrásnější šlechtické sídlo v Pobaltí, je obklopen rozsáhlým francouzským parkem s kilometry geometrických cest, lipových alejí, růžových loubí, s altánky a fontánami. I na leteckých snímcích působí místo kuriózně.
Milenec ruské carevny zde žil jen pár let, než ho – typicky – vyhostili na Sibiř. Za sovětské éry zahrada kompletně zpustla, ze zámku soudruzi udělali obilné silo, rekonstrukce a restaurace komplexu začaly až v 70. letech.
Čtěte také
Procházím zahradou vonící roztodivnými růžemi, s rozpaky se dívám na tu mimózní okázalost zámecké fasády a přemítám o tom, jak asi lidé nejen v 18. století prožívali toto přenesení forem na vzdálenost víc než 2000 kilometrů, z Francie sem, do pobaltských nížin. Co z obsahů a z ducha se k tomu přibalilo, nebo vůbec dalo přibalit? Je to kus umělého vesmíru nesouvisející s ničím v okolí, je to zhmotněný únik, okázalá hra, vytěsnění reality, pomíjivá bublina, křehká ulita. Je to krásné? Těžko říct. Je to ale evidentní stopa člověka, jejíž karma se snad za těch pár staletí už taky trochu pročistila.
A poslední příklad. Na půli cesty mezi estonským Haapsalu a Baltským mořem, široko daleko nic, se na louce mezi lesy před trpělivým cestovatelem náhle zjeví zřícenina paláce Ungru. Působivé ruiny neobarokního sídla z konce 19. století, postaveného Ewaldem von Ungern-Sternberg a inspirovaného zámkem v dalekém německém Merseburgu, navíc odrážejí nešťastný milostný příběh jako vystřižený z nějakého romantického slaďáku.
Čtěte také
A ovšem také devastaci během druhé světové války a sovětský nápad z 60. let rozebrat palác na stavbu dráhy polního letiště. Za slunného letního dne působí místo malebně a pitoreskně. Představuju si ho ale za pobaltské zimy, moře nedaleko, tma, mlha, vlezlo, silné poryvy větru.
A představuju si těch pár let, kdy zámek stál v plné kráse a skrýval ve svých opulentních zdech schoulené sny a touhy, ještě chvíli vzdorující neúprosnosti času, dějin, vnějšího světa, toho „krásného 20. století“. I on patří mezi ty vysněné domy postavené navzdory, mezi ony skleněné koule s pohádkovou zahrádkou uvnitř, které nemůžou než jednou vypadnout z ruky a roztříštit se. Ale ta bolestná krása se člověka nakonec dotýká asi víc než vypulírovaný makassarský eben a naleštěná onyxová stěna.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
