Magdalena Platzová: Přes ostnatý drát

24. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Frederika Smetana jako Francoise Frenkelová

Měli přijet už vloni na jaře, pak na podzim a až teď jsou konečně tady, v Lyonu. Frederika Smetana a Michal Lázňovský, moji přátelé a kdysi kolegové. Připravují novou inscenaci v divadle des Marronniers. Ale pro publikum se hrát nebude. Možná v létě, nebo na podzim, nikdo neví. Dříve se do šuplíku jen psalo, ale i v tomhle nás covid něco naučil.

Hlavně, že jsou tu a já mohla po dlouhé době do divadla, i když jen na zkoušku, takzvanou projížděčku. V publiku jsme byli čtyři, nepočítám-li osvětlovače, zvukaře a režiséra. Na jevišti bylo jen o jednoho méně.

Čtěte také

Frederika ztělesnila hlavní hrdinku Francoise Frenkelovou a herci Philippe Vincenot a Bruno La Brasca rychle převlékali role a stávali se postupně policisty, soudcem a obžalovaným, advokátem, hospodským, členy podzemního odboje či převaděčem přes francouzsko-švýcarskou hranici.

Francoise Frenkelová byla Židovka z Polska, která vystudovala na pařížské Sorbonně a pak si v Berlíně, v roce 1921, otevřela vůbec první francouzské knihkupectví. Podnik byl úspěšný a šířil slávu francouzské literatury po Německu, které víc a víc podléhalo nacismu. Francoise vydržela v Berlíně do roku 1939, pak utekla pryč, nejdřív do Paříže, pak do Nice. V roce 1942, když Němci obsadili svobodnou zónu Francie, se skryla před deportací a dostala se s pomocí přátel do Grenoblu. Odtamtud přešla pěšky přes švýcarskou hranici. První pokus skončil zatčením, ani druhý se nezdařil, teprve na potřetí se s tělem potrhaným od ostnatého drátu dostala na druhou stranu.

Čtěte také

V Ženevě napsala knihu Rien où poser la tête, česky Nemít kde hlavu složit, na jejímž základě Michal Lázňovský napsal divadelní hru Na útěku. Kolem hlavní hrdinky se mu podařilo vykreslit rozmanitou řadu postav, které Frenkelová potkala, a které jí pomohli nebo naopak ublížili. Právě ta rozmanitost byla asi podstatou francouzského přístupu k okupaci, na niž každý, od policisty po zloděje kuřat, reagoval po svém. O Francoise Frenkelové se tu dozvíme především dvě věci: že byla houževnatá, a že milovala knihy. Když Francoise sní o ráji, nevidí anděly, ale police plné knih, které promlouvají hlasy milovaných básníků. Totéž bych vlastně mohla říci o Frederice. Až na to, že její vášní nejsou knihy, ale divadlo.

Vždyť ji znám už pětadvacet let. Tehdy na počátku byla dobře placenou kulturní referentkou na Francouzském institutu v Praze, ale moc ji to nebavilo. Spolu s dramaturgem Michalem Lázňovským začala vést divadelní kurz, z něhož se vyvinul soubor divadla Na voru. To už neexistuje. Dnes Frederika, Michal a jejich příležitostní spolupracovníci jako Philippe a Bruno brázdí divadelní vody pod jménem Golem théâtre.

Čtěte také

Strávila jsem Na Voru asi pět let. Hráli jsme Cocteaua, Claudela, Reyneka a Suzanne Renaud, v Česku i ve Francii. Potom jsem šla svou cestou. Ale čas od času jsem se s Frederikou potkala. Dávno nebyla referentkou, nebydlela v krásném bytě na Pohořelci, pak nebyla už ani v Praze, ale zpátky v městečku, kde vyrůstala, v kraji Triève. Žije skromně a táhne svou káru dál, vymýšlí nové projekty, shání finance a harcuje se po Francii v citroënu Berlingo, kam se vejde celá výprava představení.

Z perspektivy svých pětadvaceti let jsem lidem jako je Frederika úplně nerozuměla. Neviděla jsem jejich sílu. Ale teď, skoro o čtvrt století později, ve mně ta oddanost jedné věci a vytrvalost, vzbuzují úctu. Je to cosi vzácného. Když sedíte dost dlouho na jedné hoře, ona pod vámi roste do oblak.

Myslím, že i Francoise Frenkelovou nakonec přenesla přes ostnatý drát právě její láska ke knihám.

autor: Magdalena Platzová
Spustit audio