Magdalena Platzová: Do Prahy, z Prahy

10. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rouška, roušky (ilustrační foto)

Maska zachycená v křoví po levé straně mostu. Před rokem touhle dobou bych nevěřila, že se modrá chirurgická maska zachycená na trnité větvi, nebo zašlapaná do bláta, stane symbolickým předmětem, který označuje příslušnost k době, ke společenství, k problému. Masky jsou všude a nikdo se nepozastaví.

Už přes rok žijeme v područí viru a leccos nám za ten rok došlo. Virus je záludný učitel, krutý jako někteří východní mistři. Jeho výchovné postupy, možná v souladu s nějakým vyšším řádem, se jeví jako surové vrtochy, ve kterých je těžké objevit smysl.

Čtěte také

Je pondělí ráno, jdu po mostě přes řeku Saonu. Včera jsem se vrátila z Prahy. Vloni touhle dobou jsem do Prahy odjížděla. To se ještě hodně létalo. Nemocných v Itálii sice valem přibývalo, ale ve Francii jich bylo poměrně málo. Nikdo netušil rozsah pohromy, která se na nás žene.

Po levé ruce mám železniční most, který připomíná ten Smíchovský. Za ním je na kopci vidět baziliku Fourviére. Po pravé ruce sviští po čtyřproudé dálnici auta a pode mnou se valí řeka, rychlá a jarně zakalená.

Ranní procházky přes tenhle most mám navzdory hluku a zápachu aut ráda. Pohyb v několika směrech – chůze, plynutí vody, míhání aut a vítr – prospívá duši. Pomáhá utřídit myšlenky a emoce. Pokřtila jsem jej na Most vhledů, neboť mi tu věci docházejí.

Čtěte také

Teď myslím na svoje blízké v Praze, které jsem včera – pokolikáté už – musela opustit za okolností stále mnohem dramatičtějších, než by si člověk přál.

Úzkost, láska, bezmoc, netrpělivost a opět láska, nahuštěná do několika plných, krátkých dnů. Skoro vše bylo tentokrát o těle, o jeho hranicích a křehkosti.

Myslím na bohatství toho, co bylo možné – navzdory vnějším i vnitřním omezením. Společné prožívání času. Procházky. Sledování filmu. Jídlo. Posezení na slunci a pod stromem. Krásné a řekla bych i terapeuticky účinné, bylo přerovnávání jedné poličky ve skleníku mých rodičů. Snad že se jedná o poličku nejspodnější a tudíž nejméně viditelnou, sešla se na ní zvlášť výmluvná sbírka drobných předmětů. 

Čtěte také

Jak k tomu došlo, není podstatné, ale najednou jsem seděla na koberci a vytahovala poklady, které jsem neviděla řadu let, na jejichž existenci jsem zapomněla. Porcelánové, ručně malované hrnečky po babičce, poškozenou vázičku na fialky, vybledlou fotografii praprababičky Hrachové v mládí.

Prehistorickou hliněnou nádobku, kterou mi kdysi přinesla k narozeninám jedna teta, co pracovala u archeologů. Uvnitř té nádobky je vlašský ořech nalakovaný na růžovo, a když jej otevřete, skrývá se v něm malý zelený slon. Dále jsem našla bodlinu z dikobraza a umělou růži, kterou můj otec – což je fotograficky doloženo – držel v zubech, když se mnou tančil tango na svých 50. narozeninách. Vypelichanou plyšovou opičku s kinklavýma nohama, jež patřila dědovi.

Čtěte také

A sošku Napoleona, kterou prý praprateta Karla, baletka Národního divadla, dostala od svého milence, pražského primátora a prvního starosty České obce sokolské, JuDr. Jana Podlipného. Byl ženatý, a přesto sedával v naší vinohradské kuchyni s kytkou. Pak talířky, popelníčky, tácek z Rosenthalu, je toho na té poličce dost. Vše jsem vzala do ruky, očistila a potom zas opatrně vyskládala zpět.

Teď na mostě mne napadá, že ač to asi není v lidských silách, bylo by třeba takto vzít do ruky a přerovnat každou věc. Ať je to vzpomínka, myšlenka nebo zaprášený cit. Věnovat každé jednotlivosti pozornost, která jí náleží, ošetřit její křehkost. Teprve pak se vydat dál.

autor: Magdalena Platzová
Spustit audio