Magdalena Platzová: Nebezpečné divadlo

Theatre National Populaire ve Villeurbanne je instituce zajímavá sama o sobě. Tenhle poklad modernismu postavil ve 20. letech minulého století Tony Garnier, architekt, který se inspiroval Amerikou, ale také Bauhausem, a po němž v Lyonu a okolí zůstala řada pozoruhodných staveb.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Soumrak Markýze

Vystavěl i nové centrum města Villeurbanne, které je jako siamské dvojče prorostlé s Lyonem. Jsou tu mrakodrapy, jaké bychom čekali spíš v New Yorku, radnice, která svou monumentalitou a strohostí upomíná na Mussoliniho či Stalina a přímo naproti ní, přes prostranství zdobené římskými sloupy a sochami, stojí divadlo. Druhá nejdůležitější budova v obci. Přesně podle modernistické teorie, která vyškrtla z veřejného prostoru kostel a nahradila jej chrámem umění, v němž chtěla najít jak nové náboženství, tak vzdělání pro masy. 

Divadlo, na rozdíl od radnice, působí útulně. Je prosklené, s příjemnou kavárnou, ve které zůstal zachován původní interiér. A představení, které jsme v jeho sále – kvůli udržování rozestupů poloprázdném – shlédli, se do kontextu budovy nemohlo hodit víc.

Peter Brook. Jeden z umělců, kteří mne snad nejvíce ovlivnili. Jeho kniha Prázdný prostor bývala mojí biblí. Přitom jsem jeho představení znala jen ze záznamů. Musela jsem počkat do svých bez dvou padesáti let, abych konečně jedno viděla naživo.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Déjà vu

Brookovi je letos devadesát pět. A stále tvoří. Hru Why? (Proč?) napsal a inscenoval se svojí dlouholetou spolupracovnicí Marie-Hélène Estienne. Také herci, zkušení divadelníci, měli určitě na díle svůj podíl, přesto byla Brookova ruka dobře znát. Jednalo se totiž o rekapitulaci všech velkých témat jeho divadelního života, ono velké „Proč“, které je prvním a základním gestem v prázdném prostoru.  

Proč dělat divadlo? Co je divadlo? Co je pravda? Liší se pravda v umění od pravdy na ulici? Liší se zákony divadla od zákonů života? Brook se nikdy nepřestal ptát. A i jeho poslední představení začíná od nuly, doslova od stvoření světa.

Komentář přechází plynule do hry, do imaginace a vrací se zpět, k historii moderního divadla, od Edwarda Gordona Craiga, přes Stanislavského. Ale ti dva jen chystají půdu hrdinovi, o kterého tu skutečně půjde. Brookův vzor, Ruský divadelník a revolucionář Vsevolod Mejerchold. Také začínal stále od nuly.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Kouzlo růže májové

Co je divadlo? Především má být pro každého. Vrata stále otevřená, diváci se přímo účastní představení. Žádné příchody a odchody herců, prosím, žádné předstírání, věci se dějí tady a teď. A hlavně: žádnou oponu! 

„Divadlo je nebezpečná zbraň“, řekl Mejerchold ve 20. letech minulého století. Tato zbraň se nakonec obrátila proti němu. Přes varování ze strany moci nepřestal dělat pravdu. Protože to je to. Dobré divadlo je dělání pravdy, ať už k němu přistupujeme jakkoli. A je to tahle pravda, nic jiného, co diváka zasáhne a změní, takže z dobrého představení nikdy neodchází stejný, jako když tam šel. 

Dobré divadlo nemusí být politické, a přesto je nebezpečné. To Stalin věděl, a protože Mejerchold jiné než dobré divadlo dělat nechtěl nebo neuměl, dal jej v roce 1940 popravit. 

Když to nenápadné představení odehrané ve třech lidech skončilo, tekly mi po tvářích slzy. Vedle mne, tedy ob sedadlo, dva mladí lidé také plakali. Bylo mi jasné, že ne nad osudem Mejercholda a jeho ženy, jakkoli byl tragický, ale ze stejného důvodu jako já. Protože tohle divadlo bylo tak dobré.