Magdalena Platzová: Soumrak Markýze
Ze dne na den se rušné turistické městečko Saintes Maries de la Mer ponořilo do ticha. Rolety obchodů jsou stažené. V zahrádkách restaurací čekají židle, až je někdo umyje a uloží na zimu.
Mlčí bílé, větrem ošlehané domky s modrými okenicemi, klid se rozestřel nad prázdnými plážemi, nad lagunami, kde už se neprojíždějí rodiny na kolech, ani výpravy jezdců na koních.
Čtěte také
Jsme tu na dušičky už asi po šesté a pamatujeme roky, kdy díky větru a dešti byl tenhle kout světa také dost opuštěný. Ale nikdy ne takhle. Nejsou to ani dva dny, co prezident Macron vyhlásil opětovné domácí vězení a i vodní ptáci už si všimli změny: stahují se blíž k cestám a k městečku. Hejna plameňáků a černých husí, šedé a bílé volavky, labutě, drobné tmavé kačenky, které neznám jménem. Není ani třeba použít dalekohled.
Podzimní covidová melancholie v Camargue. Kniha, kterou čtu, se k ní dobře hodí. Koupili jsme ji v knihkupectví za kostelem, které i bez covidu bývá otevřené málokdy. Vlastně jsme si dlouho mysleli, že je natrvalo zavřené – zvláště když jsme ve výloze rok co rok nacházeli tytéž vybledlé obálky dávno vydaných knih a brožurek, většinou v provensálštině.
Čtěte také
Sortiment uvnitř krámu se ale knihkupci přece jen daří obnovovat. Publikace Soumrak markýze je totiž poměrně nedávného data – z roku 2013.
Nevím, jestli už jste někdy slyšeli jméno Folco de Baroncelli, nebo lou Marquès, jak mu tady říkají. Já sama o něm psala několikrát, je to fascinující postava. Průměrný básník a neúspěšný podnikatel, kterému se podařilo něco, co málokterému literátovi: zanechat trvalou a hlubokou stopu ve světě, který nás obklopuje a být upřímně milován. I malé dítě tady v Camargue ví, že bez Baroncelliho by nebylo nic. Ani znak zdejšího kraje (srdce s kotvou a křížem), který je vidět nad dveřmi domů i na hrobech, ani romské slavnosti, které do Saintes Maries přitahují návštěvníky z celého světa, ani býčí zápasy, jezdecké soutěže, hry, tance. To vše, když ne přímo vymyslel, pak alespoň výrazně dotvořil Baroncelli. Nechal se přitom inspirovat vším možným, včetně jezdeckého cirkusu Buffalo Billa, s nímž se spřátelil v roce 1905 při jeho evropském turné.
Čtěte také
Romové, koně, býci, to vše tu samozřejmě bylo už před ním, stejně jako provensálština. Bylo to, ale jaksi nedokonale, chudě, málo si vědomo svých vlastních možností. La Camargue byla spící krasavice, kterou probudil polibkem hrdina na koni, ochránce slabých a bezmocných, Lou Marquès s knírkem à la Clark Gabel. Romantická postava na pomezí skutečnosti a filmu – který ostatně miloval.
Při každé návštěvě Camargue člověk ocení genialitu markýzova životního díla, ale letos poprvé jsem zaslechla i jeho vlastní hlas. Bohužel ne z dob, kdy sklízel úspěchy. Dopisy, které psal svojí celoživotní přítelkyni Jeanne de Flandreysy do Avignonu, a které jsou sebrané v knize Soumrak markýze, pocházejí z posledních a nejtěžších dvou let jeho života, z období německé okupace.
Saintes Maries, 16 listopadu 1942.
Drahá, drahá přítelkyně,
Čtěte také
Přicházím se vyplakat na vašem srdci. Němci mi zabrali farmu. Mám jich tu deset, kteří to řídí. Všechno si berou a mně vykázali do koutku v kuchyni. Celou noc udržují v jídelně pekelný oheň, nemám už dřevo, nemám lampy a vůbec se s nimi nedomluvím. Ukradli mi plnicí pero, zabrali postele, pokrývky. Je jich tu v Saintes několik tisíc. Celé noci pláču a drkotám zuby.
K vám ještě nepřišli? Třesu se o váš dům. Tak na to tedy došlo. Naše Provence se stala bitevním polem. A my můžeme jen plakat a modlit se.
Objímám vás,
F. de Baroncelli
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
