Magdalena Platzová: Déjà vu

5. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02371440.jpeg
0:00
/
0:00

Nic si tu nevybavuji, ale vše je mi povědomé. Jídelna rozdělená sloupem, obrazy po stěnách. Ale ne, tady to nemohlo být. Přece bych si musela vybavit, když ne hotel, tak alespoň horu Mont Aiguille, erozí ohlodaný vápencový útvar trčící nad vesnicí jako ohromný zub.

Je pravda, že tehdy jsme na místo dorazili za tmy. Jeli jsme auty z Grenoblu. Francouzští organizátoři nám řekli, že jedeme na večeři do hotelu v horách a přespíme tam, je to vlastně zámek, château. Jeho majitelé patří do spolku Přátel Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka.

Bohuslav Reynek

Tehdy ještě žilo v Grenoblu a okolí  poměrně dost lidí, kteří si na manželskou dvojici pamatovali. Dnes z nich zbyla asi jen Annick Auzimour, matematička, ředitelka spolku Přátel a také nakladatelství Romarin, které neúnavně (naposledy vloni) vysílá do světa Reynkovy a Renaudové texty v češtině a francouzštině. Annick jezdila do Petrkova jako mladá a zůstala svým přátelům věrná. Dnes je jí skoro 80 let.

Byl konec listopadu roku 1997 a v muzeu města Grenoble se zahajovala velká výstava obrazů Bohuslava Reynka. Na tu slávu se dostavili i synové Daniel a Jiří Reynkovi z Petrkova, tehdejší kulturní atašé Václav Jamek z Paříže a jiní důležití lidé. Moje maličkost se mezi nimi ocitla, protože jsme s divadelní společností, vedenou Michalem Lázňovským a Frederikou Smetana, vytvořili představení z veršů Suzanne Renaud, a byli jsme pozváni, abychom s ním vystoupili v rámci vernisáže. Poté, už navečer, se celá společnost přesunula do hor, do château, ze kterého si dnes nedokážu vybavit nic než kytice čerstvých květin ve vázách a sníh pokrývající okolní krajinu.  

Čtěte také

Teď máme začátek září roku 2020 a já se s rodinou nacházím v renesanční tvrzi přebudované na hotel, ve vesnici Chichilianne, pod horou Mont Aiguille. Ubytování jsme našli přes booking.com, chtěli jsme oslavit konec prázdnin a udělat dětem radost. Právě jsme dorazili pěšky od vzdálené železniční zastávky, sedíme v jídelně, při pozdní večeři, a já upírám unavený pohled na zeď plnou obrazů a prožívám silný pocit déjà vu.

Druhý den ráno mohu pohovořit s majitelkou. Její tvář mi nic neříká, stejně je zakrytá maskou, vyhlížejí z ní jen tmavé, živé oči. Dlouhé kudrnaté vlasy má hodně prošedivělé. Ptá se, odkud jsme.

„Z Prahy,“ říkám.

Ach, zná dobře Čechy. Byla tam několikrát.

„Kde?“

„Á Petrkov. Mám tam přátele.“

Čtěte také

Vykřiknu a chci jí obejmout nebo jí alespoň potřást rukou. Zamaskovaná paní vyděšeně couvá.

Vysvětluju jí, že jsem tady, v jejím hotelu, už kdysi byla! S bratry Reynkovými a tak dále.

„Ach tak,“ nezdá se nijak překvapená. „Dobře si na to pamatuju. To byl ještě na živu manžel. Od Michela Reynka mám jeden obrázek, tamhle na zdi. Kočička. Jako by to kreslil jeho otec.“ Jiří Reynek byl ve Francii znám pod jménem Michel.

„Je ještě živ? A jeho bratr?“

„Dávno ne.“

Jmenuje se Conchettine Perli a ničemu se příliš nediví, protože je smutná. Nechtěla si ani moc povídat, ale postupně jsme se přece trochu sblížily.

Čtěte také

Château koupili s manželem před 30 lety, byla to ruina, sami jej opravili. Byl to jejich společný projekt, ale co manžel zemřel, vede to tu sama. Už 16 let. Snad nejtěžší to bylo letos na jaře, během karantény, když tu byla zavřená.

Vyprávěla jsem jí o Petrkově. Jak hrozilo, že bude prodán do soukromých rukou a nakonec nebyl. A že se v něm snad přece, po velkých tahanicích, najde místo pro vzpomínku na ty vzácné lidi, kteří dosud přežívají v srdcích, myslích i v krajině, nejen na Vysočině, ale také zde, v kraji Dauphiné.

Řekla, že to je velmi dobrá zpráva. Neviděla jsem, zda se pod maskou usmála, ale doufám, že ano. 

 

autor: Magdalena Platzová
Spustit audio