Magdalena Platzová: Na stopě mladého vlka

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vlk (ilustrační foto)

Dokumenty o zvířatech bývají synonymem ušlechtilé zábavy anebo nudy. Nevzbuzují protichůdné emoce, nebývají bojkotovány v kinech a jejich tvůrcům nikdo nevyhrožuje smrtí.

Že se tohle všechno děje v případě nového francouzského dokumentu Marche avec les loups neboli Pochod s vlky, je důkazem toho, jak citlivým tématem se v některých oblastech Francie stala ekologie. Přitom si vlci našli do svých bývalých teritorií cestu úplně sami, na rozdíl od rysů nebo orlů královských, kteří tam byli „vráceni“ ochránci přírody.

Vlci přišli z jihu, z Itálie, a stěžují dnes život francouzským chovatelům dobytka, kteří si jejich přítomnosti dávno odvykli. Došlo to tak daleko, že horalé dnes vlky démonizují – jako ve středověku – a připisují nejen jim, ale i jejich zastáncům ďábelské úmysly. Pařížský ekolog v konspiračních teoriích splývá s nenáviděnou bestií a s evropskou byrokracií. Vesničané se organizují do ozbrojených loveckých jednotek a regionální politici jim jdou často na ruku. Vždyť i zástupci kraje Rhône-Alpes, který finančně film Pochod s vlky podpořil, nechali raději z plakátů stáhnout krajské logo, aby nepobouřili voliče.

O čem tedy tento kontrovezní film je?

Jeho tvůrce, šedesátník Jean-Michel Bertrand, je fascinován nejen vlky, ale divokou přírodou jako takovou. Nebo spíš tím, co z ní zbylo. Narodil se a vyrůstal v horách a je jisté, že bez téhle průpravy by se těžko mohl  pustit do podobného dobrodružství. Natáčení trvalo dva roky, z toho jeden strávil Jean-Michel Bertrand v přírodě, na stopě mladého vlka, který v zimě opustil svoje rodné údolí v Alpách a vydal se na sever, hledat si vlastní teriotorium. Každý dospělý vlk musí podniknout tento pokus. Zákony přírody jsou nemilosrdné, rodná smečka ho u sebe nenechá.

Vlčí mládě

Dokumentarista používá několik automatických kamer, které vždy připevní na strategické body a čeká, zda zachytí stopu svého vlka. Ale kamery, které se spouští při pohybu, natáčejí i všechno ostatní: rysa, lišku, jezevce, horskou kozu, srny, vítr, sněhovou vichřici – je to magické. Režisér zatím kempuje v jeskyni, nebo v chýši. Na cestě, při které překoná na lyžích i pěšky 300 kilometrů, spí i pod širým nebem. A stejně zblízka, jako natáčí zvířata, točí i sám sebe, takže se stáváme intimními svědky jeho denního života a postupně s ním vplujeme do jakési meditace. Už si nejsme jisti, z jaké perpektivy se vlastně díváme. Člověka v kině? Nebo zvířete v lese?

Pouť začíná v Alpách a pokračuje přes údolí Grenoblu až do pohoří Jura, kde filmař skutečně vypozoruje mladý vlčí pár, chystající se založit smečku. Je to „jeho“ stopovaný vlk, nebo jiná šelma? Bertrand připouští, že je to vlastně jedno. Komentuje natočený materiál a občas se pouští do filosofických úvah. Poukazuje na to, jaký zázrak je příroda, a že všechny odpovědi na naše nejdůležitější otázky se nacházejí přímo před naším nosem. V trávě, ve stromech, v povětří. Přemýšlí také o rovnováze, kterou navzdory lidskému odporu vlci pomáhají znovu nastolit.

Vlci jsou zpátky a už tu zůstanou, říká Jean-Michel Bertrand. Na tom nikdo nic nezmění. Mají dost místa a lesy plné přemnožené zvěře. A jsou to velice adaptabilní šelmy, stejně jako lidé.