Magdalena Platzová: Napřažený ukazovák Dory Maar

Ráda vzpomínám na sbírku v paláci Grimaldi, v Antibes na Azurovém pobřeží. Tvoří ji skoro výhradně díla, která Picasso vytvořil na místě, během několikaměsíčního pobytu v roce 1946.

Čtěte také

Pablo Picasso ve sbírkách Archivu Českého rozhlasu

Kentauři, najády a lodě, jasně modrá obloha středomoří, návrat k pohanství, smyslnost. Nádech do plných plic po konci tísnivé války. Nová milenka a s ní nový život. Tehdy v Antibes jsem nepřemýšlela nad tím, co asi nechal Picasso za sebou, když po válce odjížděl z Paříže na jih. Teď už to vím, díky výstavě Picasso – V srdci temnot (1939-1945), kterou na přelomu roku uspořádalo muzeum v Grenoblu.

Tahle výstava byla opakem sbírky v Antibes. Ponor do vnitřního světa umělce, který se nechává pohltit násilím, smutkem a šedí. Ohlodaná beraní lebka, kočka rdousící ptáka, slavný „muž s ovcí“ a hlavně stále dokola Dora Maar, Picassova milenka v letech 1936 až 1945. Předloha pro slavnou sérii plačících žen, která ale v Grenoblu chyběla. Zato tu byla řada žen sedících a žen v klobouku, na kterých bylo možné dobře pozorovat nejen stavy umělce, ale také proměny vztahu k malovanému a milovanému objektu.

Čtěte také

Pablo Picasso: Grafické práce z let 1909 - 1968 z pařížské galerie Daniela-Henryho Kahnweilera

Pokud je ještě krátce po seznámení Dořin klasicky krásný obličej malován v něžných barvách a v rozeznatelné podobě, po eskalaci občanské války ve Španělsku se jakoby rozpadá. A tak to jde s každým dalším obrazem, rysy míří každý v jinou stranu, nebo na sebe vztekle útočí, plné barvy postupně blednou do šedi a Dořina tvář nakonec čím dál více připomíná grimasu smrti.

Poslední portrét je z roku 1945. Dora, která po rozchodu s Picassem skončila na čas v psychiatrické léčebně, tu hledí každým okem jinam a oběma zoufale, i když její čelist hovoří o skryté síle, stejně jako napřažený ukazovák. Je ztělesněním výčitky. Evropou šly zprávy o koncentračních táborech a portrét opuštěné, zrazené Dory tu najednou splývá s obrazem Žida.

Picasso očividně Doru týral nejen na plátně.

Čtěte také

Podivuhodný příběh ženy, která opustila Pabla Picassa

Ale dejme slovo jí: „Všechny Picassovy portréty mne jsou lež, ani na jednom z nich není Dora Maar,“ řekla. Kdo tedy byla Dora Maar? Vlastním jménem Theodora Marković byla během svého života viděna především jako jedna z Picassových můz. Před Picassem však byla úspěšnou fotografkou. A po něm výraznou malířkou. S Picassem nejen spala, ale také spolupracovala, Picasso ji údajně umělecky respektoval a nechal ji zasahovat i do svých vlastních pláten. 

Maar žila do roku 1997 a stále tvořila, jenže málokdo o tom věděl. Pro veřejnost zůstala Picassovou Plačící ženou. Její přátelé z pozdějšího období si ji však pamatují jako neobyčejně silnou osobnost, naprosto soustředěnou na umění. Její „vymazání“ z mapy moderního umění nebylo zřejmě způsobeno jen dlouhým Picassovým stínem, ale i její volbou. Zanedbávala společenské styky, bez kterých kariéru nelze budovat, protože na ně neměla čas. Příliš ji zajímalo malování samotné.

Je velká škoda, že na výstavě v Grenoblu jsem se o Doře umělkyni nedozvěděla skoro nic. Bylo by o tolik zajímavější vidět namísto Picassova monologu dialog těch dvou umělců.

Možná ale kurátorům křivdím a Dořina díla prostě nebyla k zapůjčení. Právě v těchto měsících se totiž, více než třicet let po smrti, Dora Maar dočkala své první retrospektivy. A to hned na nejlepších adresách. Nejprve v Centre Pompidou v Paříži a potom v londýnském muzeu Tate Modern.