Magdalena Platzová: Na druhé straně hory
Může být něco krásnějšího než ráno v horách? Snad jenom ráno v horách po třech měsících kovidové izolace.
Bylo to jako zázrak vůbec se dostat z města. Jeli jsme tramvají, pak vlakem a nakonec autobusem, všechno samozřejmě v maskách a patřičných rozestupech. Horský masiv La Chartreuse je od Lyonu blíž než sto kilometrů, vzdušnou čarou nebo letem ptáka, jak se tady říká, tedy ve vzdálenosti, která je nám v druhé fázi takzvaného uvolňování povolena.
Čtěte také
Louky jsou plné kytek, hlavně modrých a žlutých, v nich se pasou ovce a krávy. Jedno bílé tele nás překvapí v rozkvetlém lese. Vykoukne z křoví jako zakletá víla ve Snu noci svatojánském, s růžovým čumákem a ušima.
Je první dlouhý víkend po konci izolace, svátek nanebevstoupení páně, ale v horách nejsou žádné davy. Lyoňané naštěstí neznají místa, která mají přímo před nosem. V lesích potkáváme tu a tam rodinu s dětmi nebo párek osamělých chodců. Postávají, posedávají, zhluboka dýchají, jsou stejně jako my omámeni ze všech těch vůní, barev a prostoru.
Jediné skutečně přeplněné místo je parkoviště u muzea La Correrie, které patří klášteru La Grande Chartreuse, neboli Velká Kartouza. Klášter, založený na konci 11. století svatým Brunem a Svatým Hugem je prvním, mateřským klášterem kartuziánského řádu.
Čtěte také
Měl pohnutou historii, zvláště posledních 200 let. Konfiskace v době revoluce, pak krátkodobý návrat, pak opět vyhnání. Definitivně se kartuziáni mohli vrátit až v roce 1941.
Dodržují přísný řád, stejný už skoro tisíc let. Většinu času tráví o samotě, ve svých celách, v celém klášteře platí příkaz ticha. Ven se dostanou jen v pondělí odpoledne, na čtyři hodiny, tehdy si mohou na horských stezkách protáhnout nohy a provětrat mluvidla.
Návštěvníkům je vstup přísně zakázán, ale aby vyšli vstříc zvědavcům, otevřeli mniši dva kilometry od kláštera, v bývalé hospodářské budově La Correrie – muzeum. Tam lze vstoupit do cely, která je jako opravdová, s dřevěným lůžkem a stolkem, s bubnovými kamínky na dřevo, sáhnout si na bílý hábit ze štiplavé hrubé vlny. A v krámku si zakoupit láhev bylinkového likéru, jehož výrobou si klášter už po staletí zajišťuje finanční nezávislost.
Čtěte také
Ale muzeum i krámek jsou dnes zavřené, co tu tedy ti lidé chtějí?
Po silničce vedoucí ke klášteru jdou skoro ve špalíru. Míjejí velikou ceduli s nápisem „Zóna ticha“, ale nemá to na ně žádný vliv, breptají dál o tom, co je třeba kde zašroubovat, koupit, zařídit, kdo se pohádal s kým, obyčejné lidské kolotání, nic nábožného v tom není. A přece to místo pod horou Grand Som, kde skupina mužů tráví život v izolaci, přitahuje jako magnet.
Přiblížit se alespoň na dohled. Dál to stejně nejde, silnička v jednu chvíli končí závorou.
V horách bydlíme vždycky na stejném místě, ve vesnici St. Pierre de Chartreuse. Od kláštera je to asi pět kilometrů chůze, letem ptáka však mnohem blíž.
Čtěte také
Někdy se probudím uprostřed noci a nemohu spát, cítím úzkost. Ale ne tady, v St. Pierre de Chartreuse. Když se probudím tady, pomyslím na to, že na druhé straně hory Grande Som také nespí. Chvilku před půlnocí skupina bíle oblečených mnichů opustila celodenní samotu svých cel a sešla se v setmělé kapli k nočním modlitbám. Mezi půlnocí a druhou, kdy vládne největší ticho, je prý modlitba nejsilnější. Jako nějaký kmen v zapomenutém kousku pralesa, který se s neotřesitelnou pravidelností, noc co noc, přimlouvá u vyšších sil za osud tohoto světa.
Když nemohu spát v St. Pierre de Chartreuse, stačí pomyslet na mnichy, kteří se právě teď modlí i za mne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
