Magdalena Platzová: Rusalka v naší ulici

Skončí řetěz dnů, někdy dlouhých, jindy krátkých, ale pokaždé nepříliš vzdálených od hranice snu, kdy ráno vylézám ze spánku do bdění jako do loďky a večer se jen neslyšně překulím přes dřevěný bok. Skončí ten zjitřený, násilně pokojný stav. Opět zrychlíme, budeme roztržití, na cestě odněkud někam. Přijdou starosti. A neuplyne dlouho a my si vůbec nebudeme jisti, zda izolace trvala týden anebo rok.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Hezká zlatovláska Angèle

Co si z těch dnů budeme pamatovat? Co si budu pamatovat já?

Ticho v centru města. Ticho přerušované padáním deště, nápory větru, povídáním vran a holubů a vzdáleným kukáním kukačky, která se prý usadila na jednom dvorku v rue Duhamel. Párek labutí na řece Saoně zbavené lodí, hluk jejich křídel, když v letu brzdily o hladinu. Hnízdo sýkorek ve škvíře římského zdiva, v němž hladově pípala tři mláďata, zatímco jeden z rodičů nervózně poskakoval po vršku zdi a snažil se mne odehnat.

Nezapomenu, jak ty staré zdi den za dnem zarůstaly plevelem. Jak postupovalo jaro. Jakou radost jsem z toho plevele měla, jakou vděčnost jsem cítila za každý strom a kousek trávy. Trasy denních procházek s dětmi byly stále stejné, protože okruhů na hodinu a do vzdálenosti jednoho kilometru od domova je omezené množství. Ale jak rozmanité byly ty zdi a schodiště, průhledy, vrata a výklenky a to vůbec nemluvím o postupném olisťování a rozkvétání a vůních, které nabíraly na síle, až dospěly k akátům, jasmínu a růžím.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Na stopě mladého vlka

A lidé. Nezapomenu na kuřáka v rámu okna a na jednu paní, která v půl čtvrté odpoledne pečlivě a nekonečně dlouho třela hadříkem flíček na okenním skle. Na ženský pláč za dveřmi ve třetím patře. Na pána s psíčkem, kterého jsme dvakrát potkali na levém břehu Saôny, ač patří na pravý břeh, vždycky jej bylo vidět pouze na třídě Viktora Huga a teď najednou přešel most a vrhnul se do snad nerozumného dobrodružství. To a ještě mnoho dalších věcí se zračilo na jeho tváři, naštěstí bez masky - také osamělost.

Nezapomenu na svůj – jen pro stav nouze přivlastněný - kaštan na kopci.

Nezapomenu na tuláky, kterým pro jednou patřily ulice a veřejná prostranství, na samotáře u kostela, kterého jsme rušili v četbě skákáním přes švihadlo a na partu, která si kolem Ampérova pomníku zřídila domácnost.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Napřažený ukazovák Dory Maar

Nezapomenu, jak jsem každý týden s taškou na kolečkách jezdila na radnici pro zeleninu od pěstitelů, kterým zavřeli trhy, a jak jsem po bramborách, zimních jablkách, mrkvi, cibuli a pórku začala vozit domů hromady listí: mangold, saláty, zelí bok choy, divoký česnek, čekanku. Kam to v lednici nacpat? Co z toho uvařit?

Nezapomenu na potlesk, který večer co večer v osm hodin stoupal nad Lyon jako poděkování zdravotníkům a jak jsme se zvědavě vykláněli z okna, rozhlíželi se po sousedech a ostýchavě se zdravili.

Nezapomenu na hudbu. Denní přenosy z metropolitní opery v New Yorku, které zasely do našich dětí představu, že téměř každá opera končí tragickou smrtí. A na to, jak se čas od času v některém z okolních domů rozlétlo okno, protože někdo neznámý cítil potřebu se podělit: o píseň, větu z koncertu, nebo třeba závěrečný duet prince a Rusalky, který v jednom slunečném, vylidněném a opravdu zcela snovém odpoledni vibroval naší ulicí.