Magdalena Platzová: Chvála pracovny a vyšívání
Je dobré mít vlastní pracovnu. Vyplížit se na pár hodin z domova, který je teď zároveň školou a prací, v ranním mrazivém vzduchu dojít na nábřeží řeky Saôny, v jednom z domů vyjet do pátého patra a vlastním klíčem si odemknout. Starý byt voní dřevem, vlnou a prachem. V jedné ze dvou místností mám psací stůl a židli, v té druhé má svůj atelier majitelka bytu, paní K., vyšívačka.
Zapnu počítač. Vybalím sešitky, poznámky k textům, které jsem zamýšlela napsat. Pro jistotu s sebou mám i plnicí pero a štos čistých papírů.
Čtěte také
Na střechu protějšího domu dopadá slunce. Do ticha pokoje doléhá tlumený zvuk projíždějících aut z nábřeží a hlasitější cvrlikání ptáka, který zřejmě hnízdí v římse pod okapem. Modré tapety, modrý koberec, nad střechou modré nebe.
Ano, je pěkné mít místo na psaní. I tehdy a možná zvláště tehdy, když nemůžete psát.
Mám tu knihu o Napoleonovi na Svaté Heleně, kterou ke kulatému výročí Napoleonovy smrti vydalo nakladatelství Academia. Vyžádala jsem si ji na recenzi, byla jsem z ní nadšená. Ještě před měsícem? Nebo je to déle? Napadaly mne souvislosti, poznámky se vršily. Teď knihu nemohu ani otevřít. Slova doléhají z dálky, nerozumím jim.
Čtěte také
Nic nedává smysl, ani rozepsaný dopis přítelkyni, který jsem v jednu chvíli musela přerušit. Kdo jej vlastně psal a proč? Nit se přetrhla.
Smrt blízkého člověka ochromuje jako pohled kobry. Nenechá kámen na kameni. Je to jako zamilování, ale naopak. Proto se smrt a láska vyslovují jedním dechem, protože obojí je vpádem odjinud. Ale zatímco jednou říkáme „navždy“, v tom druhém případě je to „nikdy“, Poeovo Never more, které najednou není pouhou básní.
Smrt nelze začlenit. Nelze ji zabudovat. Tkanina života se protrhla. Vše je třeba jinak přeskládat, i jazyk.
Čtěte také
Po tom velikém tichu, kterým je smrt, se znovu učím užívat slova. I na to je dobré mít vlastní pracovnu. Ta moje je navíc zvlášť pěkná v tom, že během odpolední, kdy už jsem dávno pryč, sem přichází paní K. a pracuje na svých výšivkách.
Je to stará dáma pocházející ze šlechtického rodu, jehož historie sahá do čtrnáctého století. Ženy z její rodiny vyšívaly od nepaměti. Po celém bytě, také v mé pracovně, se nachází starodávné stoličky, stojany a rámy, které používaly už matka, babička a prababičky paní K. Jsou tu také košíky s barevnými vlnami, krabičky s nejrůznějšími druhy jehel, špendlíků a nůžek, velké a malé jehelníky. Štůčky plátna a tužky, štětce a barvy, protože paní K. nejen vyšívá, ale především navrhuje výšivky, které pak realizuje někdo jiný.
Jedná se hlavně o budoucí potahy na židle a křesla, na které paní K. podle přání svých zákaznic nebo dle vlastní fantazie maluje květy, ptáky a zvířata. Každý steh je tu naznačený svou vlastní barvou. Vyšívání je hlavně tady, říká paní K., a prstem si ukazuje na čelo.
Čtěte také
Za každým vyšitým obrázkem se skrývá spousta výpočtů a zkušenosti, ale také pečlivý řád a hlavně trpělivost.
Jednu větší květinovou výšivku má paní K. nataženou na rám v kuchyni, kam dopadá nejvíc odpoledního světla. Sleduji, jak pomalu přibývá. Je krásná, plná barev, na dotyk drsná a očividně nezničitelná, vyšívaná pevnou a silnou vlnou na tuhý kanvas. Tohle neprošoupou ani tři generace zadků, myslím si. A cítím radost, třebaže má vlastní práce nepřibývá.
V posledních týdnech se paní K. pustila také do oprav koberců. Jeden malý peršan je natažený na posteli v mém pokoji. Prodřené kousky vzoru nejprve barevnými vlnami dovyšila a potom poškozená místa ještě z rubové strany podšila záplatami. Na koberci jsou vidět jizvy, hlavně zblízka. Ale bude jej možné opět použít. Něco podobného se, doufám, podaří i mně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
