Karel Hvížďala: Milan Kundera a bumerangový efekt

Ale, jak dokládají fakta, stal se pravý opak: Kunderova kniha Slavnost bezvýznamnosti, která vyšla vzápětí po Novákově knize v nakladatelství Atlantis v Brně a do uzavření obchodů se držela podle Knihkupectví Dobrovský na třetím místě mezi nejprodávanějšími knihami, kde Novákova kniha není ani mezi prvními dvaceti tituly. Ale v letošní anketě Lidových novin se obě knihy umístily na druhém místě.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Milan Kundera není ryba

Navíc, jak známo, ČTK oznámila, že mezinárodní literární Cenu Franze Kafky letos obdrží Milan Kundera. Cenu před ním již obdrželi spisovatelé jako například Philip Roth, Elfriede Jelinek, Harold Pinter, Haruki Murakami či Peter Handke. Z Čechů připomeňme alespoň Ivana Wernische, Václava Havla či Arnošta Lustiga. A Společnost Franze Kafky, která cenu uděluje, se rozhodla Milana Kunderu nominovat i na Nobelovu cenu za literaturu. Chce propagovat Via lucis, cestu světla. Wernisch to komentoval slovy: taky ho chtějí utopit v inkoustu!

Opomeneme-li řadu pomluv na Milana Kunderu, to nejdůležitější, co se Kunderovi asi vytýkalo či vytýká  je, že se po roce 1989 nevrátil do Čech či přesněji na Moravu a že skoro s nikým, kromě nejbližších kamarádů z Brna, nekomunikoval a ani nereagoval na různé pomluvy.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Falešný český narativ

Odpovědi ale na tyto situace najdeme v jeho díle: V románu Nevědomost z roku 2000, který můžeme považovat asi za nejvíce autobiografický, o nemožnosti návratu dost obšírně hovoří jedna z hlavních postav, která se snaží odpovědět na otázky: O čem sní emigrant? Je iluzí věřit, že by návrat do rodné země znamenal zkušenost znovunalezeného času? Odpověď, ke které dospěje, ale není příznivá: při návštěvě rodné země se totiž setkává jen s neporozuměním, starými křivdami, opožděným vyrovnáváním účtů a naprostou lhostejností k tomu, co byl jeho život po celá léta, kdy byl mimo vlast. Proto se nevrátí.

A i odpověď na otázku, proč na pomluvy nereagoval, najdeme už dokonce v jeho povídce Eduard a Bůh ve Směšných láskách, které vyšly poprvé v roce 1963. Cituji: „Potkáš se s bláznem, který bude tvrdit, že je ryba a my všichni jsme ryby... Budeš se před ním svlékat a ukazovat mu, že nemáš ploutve?“

Čtěte také

Karel Hvížďala: Autoportrét Dani Horákové

Proto je možné vyslovit hypotézu, jak to udělal jeden francouzský recenzent, že Milan Kundera tváří v tvář svým příležitostným soudcům nemá v úmyslu dokazovat, že není ryba. A že jeho knihy nemají ploutve. I když na druhou stranu, jak sám napsal v roce 1990 v Nesmrtelnosti: Moc novinářů se nezakládá na právu položit otázku, ale vyžadovat odpověď, ale právě té se často sám vyhýbá. Zdůvodňuje to tím, že jeho slova v tisku, nejsou-li autorizována, posouvají kontext. S tím lze bohužel souhlasit.

Nehledě na to, že Milan Kudera chtěl, a vždycky to říkal, zmizet a zanechat za sebou jen své romány. A samozřejmě i toto jeho úsilí v době vyšponované ekonomiky pozornosti vyvolalo bumerangový efekt: řada lidí se snaží za tímto jeho manévrem najít něco zásadního či špatného, co schovává, i když schovával většinou hlavně sám sebe. To dokazuje i další kniha, která vyšla nyní ve Francii s názvem Milan Kundera, život spisovatele od Jeana Dominique Brierra, protože i s ním se autor nesetkal. A je to na obsahu knihy znát: český čtenář se tam nic nového nedozví, protože kromě Kunderových postojů tam zcela absentuje i kritická analýza.