Karel Hvížďala: Milan Kundera není ryba

„Potkáš se s bláznem, který bude tvrdit, že je ryba a my všichni jsme ryby. Budeš se před ním svlékat a ukazovat mu, že nemáš ploutve?“

Čtěte také

Karel Hvížďala: Zvědavé výpravy Jiřího Peňáse

A pak dodá: „Kdybys mu říkal jen a jen čirou pravdu, jen to, co si o něm myslíš, přistoupil bys na vážný rozhovor s bláznem a sám by ses stal bláznem.“ Vyslovme tedy hypotézu, podle níž Milan Kundera tváří tvář svým příležitostným soudcům nemá v úmyslu dokazovat, že není ryba. A že jeho kniha nemá ploutve. Vždyť tento neklidný a jasnozřivý spisovatel je zvyklý být sám.

To je citát z eseje Jeana-Paula Enthovena Dvacet dvě úvahy o poklidném neklidu Milana Kundery. Autor je francouzský spisovatel a literární kritik, který zastává pozici ředitele vydavatelství Grasset a Fasquelle. Citát je z textu, který napsal do publikace Moravské zemské knihovny s názvem Dílo Milana Kundery v překladech.

Stačí si prolistovat tuto více než třísetstránkovou knihu, aby člověku došlo, proč tomu tak je. Všechny jeho knihy byly přeloženy do 33 až 39 jazyků a vyšly v mnoha vydáních. Například právě směšné lásky mají 274 vydání, Žert 284 a Nesnesitelná lehkost bytí, která byla zfilmována režisérem Philipem Kaufmanem, nejspíš kvůli tomu  byla vydána ve 44 jazycích a měla celkem 426 vydání.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Autoportrét Dani Horákové

Podobný úspěch zaznamenaly na trhu i jeho esejistické knihy. Nejznámější je jeho francouzské vydání Umění románu, které s původním českým vydáním, které se zabývalo Vladislavem Vančurou,  má společný jen název a bylo přeloženo do 35 jazyků a mělo 121 vydání.

A  jeho jediná divadelní hra, kterou povolil po svém odchodu do exilu inscenovat v zahraničí, Jakub a jeho pán s podtitulem Pocta Denisu Diderotovi: ta byla přeložena do 26 jazyků a měla 62 vydání. Ten podtitul je důležitý, protože právě Diderot Milana Kunderu přivedl ke karteziánskému románu a la these, z kterého vycházel při komponování prvních povídek.

Za připomenutí stojí i to, že v Československu měla premiéru na začátku 70. let, tedy v době, kdy už Kundera nesměl publikovat. Hru proto podepsal režisér Evald Schorm, režíroval ji v Ústí v Činoherním studiu Ivan Rajmont, po roce 1989 umělecký ředitel Národního divadla a v hlavních rolích se nezapomenutelně předvedli Jiří Bartoška a Karel Heřmánek.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Anna Fárová a morálnost fotografie

Vrátím-li se k eseji Enthovena, který jednomu z nejpřekládanějších autorů na světě věnoval svůj esej, tak v závěru tohoto textu čteme:

„(Život) vybrousil u pana Kundery instinktivní nedůvěru. Z toho plyne způsob, jak zařizuje všechny režijní detaily, dříve než se s námi rozloučí. Francouzi ho můžou přehlížet, Češi s ním mohou vést spory. Kašle na to. Od svých současníků očekává jen úsilí při četbě.“