Karel Hvížďala: Autoportrét Dani Horákové

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Signatářka Charty 77 Daňa Horáková v roce 2018

Kniha sedmdesátileté Dani Horákové, která v Česku vystudovala filozofii a v Americe teologii, s názvem O Pavlovi, je souborem esejí o autorce napsaný na pozadí zamilovanosti do nadaného a sebestředného psychopata.

Kvůli němu si sáhla skoro na dno svých schopností a možností, ale s kterým zažila rovněž nejkrásnější chvíle svého života.

A kniha, v níž pavučinu společných krušných i krásných chvil a dní rozebírá, ji přiměla myslet myšlenky skoro o všem, co ji kdy v životě zajímalo: a protože toho bylo hodně, kniha sama nabobtnala: má skoro 500 stránek. Čte se báječně, protože čehokoliv se dotkne, promyslí důkladně a vždy to důmyslně vztáhne k Pavlovi.

Tím Pavlem je Juráček, jeden z nejvýraznějších představitelů české nové filmové vlny 60. let. Připomeňme si jeho autorské filmy Postava k podpírání, Každý mladý muž a Případ začínajícího kata.

Asi nejsugestivnější je autorčino srovnání Pavla Juráčka s Albrechtem Dürerem,  malířem a grafikem, který žil na zlomu 15. a 16. století, protože i on viděl svého génia jen v očích a genitáliích jako Pavel Juráček. Oba měli oči podmanivé, pronikavé, planoucí, hluboké a zneklidňující. A u obou těžiště jejich ega bylo mnohem níž, pod pasem.

Dürer i Juráček byli dle Horákové přesvědčeni, že k člověku patří obojí: intelekt i pudy, morálka i chtíč a oba věřili, že jejich osud je určen shůry. To Juráček často zdůrazňoval: nevážil si pracovitosti, píle, svatosvatě věřil tomu, že skutečné dílo má vznikat mimochodem.

Autorka prošla s Juráčkem doopravdy peklem, a to zvláště když se spolu vystěhovali v roce 1977 do Německa: on ji bil (což mu v dopise doporučoval i Ludvík Vaculík), ponižoval, nadával, rozmlátil ji německý psací stroj, ale sám nic nedělal, jen spal, pil alkohol, četl den staré americké noviny, protože byly levné, listoval si v encyklopedii Britannica a psal deník.

Podobně jako Horáková se snažila pochopit Juráčka přes Dürera, pokusila se sama kvůli sobě zase pochopit Milenu Jesenskou i Franze Kafku. Ten Milenu zahnal a i ona tušila, že Juráček ji jednou opustí. Horákové díky této esejistické pasáži se skutečně podařilo přiblížit si Kafku, který nechtěl a nepotřeboval být pochopen, to zvládal bez cizí pomoci. Chápal se sám.

A totéž platilo i o Juráčkovi. Teprve když se Horáková od Juráčka vnitřně osvobodila, napsala filmový scénář a po jeho odjezdu do Prahy v roce 1983 se úspěšně živila jako novinářka, vydávala knihy a dotáhla to až na ministryni kultury ve svobodném hanzovním městě Hamburku.

Juráčkův vnitřní svět se v mnohém podobal světu Franze Kafky, jak dokazuje i jedna z jeho prvních povídek Prostřednictvím kočky, v níž kluk zmrzačí kočku, ta řve bolestí, zaryje mu zub do prstu, on ji za to vynadá a opustí, přestane na ni myslet. Je mu dobře. Autor hrdinu povídky neodsuzuje, zdráhá se zaujmout stanovisko a staví tak mučitele, kluka v krátkých kalhotách, nad zákon. Bůh byl u něj v nájmu, jak stojí v knize.

Paradoxní na této brilantně napsané knize, z níž trčí úpěnlivá snaha po přesném pojmenování situací i lidí, je jen to, že nesmírně vzdělaná autorka, která umí rozpoznat Juráčkův talent, se po celou dobu soužití tak těžko dopracovává k poznání, které ví mnohý začínající student literatury: že každý velký talent nejen u Franze Kafky, Elfriede Jelinek či Thomase Bernarda je draze zaplacen traumaty z dětství a chorobnou sebestředností, která jim zabraňuje navázat jakýkoliv vztah nejen s lidmi, ale i s okolním světem.

Daňa Horáková  se naopak po celou dobu společného soužití na 36 čtverečních metrech v Mnichově snaží s Juráčkem navázat vztah, který známe jen  z červené knihovny. Jenže právě jen z takových nesmyslných a vášnivých  střetů se rodí skutečná literatura.