Karel Hvížďala: Dopisy Milady Horákové psané těsně před popravou
V těchto dnech tak často vzpomínaná JUDr. Milada Horáková napsala v osmačtyřiceti letech v posledních dvou dnech svého života ve věznici v Praze na Pankráci celkem osm dopisů.
Ty vydalo v roce 1990 nakladatelství Lidové noviny s doslovem Zdeňka Urbánka a s typografií Clary Istlerové.
Čtěte také
První z nich byl sepsán 24. června 1950 a adresovala ho rodině. Téhož dne napsala i dopis otci. Třetí dopis je z 25. června a byl určen její sestře a jejímu muži. A zase stejný den napsala dopisy i své matce, třem přítelkyním a Marušce Švehlové.
S datem 26. června byly sepsány dopisy dceři Janě a manželovi, který v té době již byl v Německu, což ale ona nevěděla. Dne 27. června 1950 sepsala poslední dopis ve dvě hodiny a třicet minut, který adresovala svým nejbližším. Sepsala ho po jediné návštěvě svých nejbližších, která se uskutečnila večer předešlého dne v podzemí věznice. Popravena byla v pět hodin pětatřicet minut.
Z dopisů je zřetelně cítit pevný charakter pisatelky, která od počátku věděla, že bude popravená. Do poslední chvíle nebyla zhrzená, protože věděla, že nic zlého neučinila a že bude potrestána za správnou věc nespravedlivým režimem.
Čtěte také
V posledním listě v pasáži určené své sestře mimo jiné stojí: „Je to zvláštní shoda okolností, když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná předrahá sestřičko, budeš maminkou, někdo, kdo vidí nový svět, se hlásí o své právo... Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět krásného člověka s pevnými nervy. Modlím se v těchto posledních chvílích za tebe a šťastnou tvou těžkou hodinu matky. Budeš mít teď dvě děti.“ Tím druhým dítětem myslela Milada Horáková svou dceru Janu, které tehdy bylo patnáct let.
Dopis končí slovy: „Ptáci už se probouzejí, začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen vaše Milada.“
Čtěte také
Milada Horáková sice pověděla při návštěvě své rodině o existenci dopisů, ale jejímu poslednímu přání, aby byly předány adresátům, nebylo vyhověno. Teprve na začátku roku 1990, tedy po čtyřiceti letech a po pádu vládnoucí nenormality, se podařilo tehdejší ministryni spravedlnosti JUDr. Dagmar Burešové je vyhledat. Dopisy naposled opatroval JUDr. Lubomír Štěpán, který je prostřednictvím ministryně předal pozůstalým.
Tak se dostaly i do rukou její dcery Jany Horákové, dnes Kánské, která od roku 1968 žije ve Spojených státech ve Washingtonu, ale doma se cítí, jak mi sama řekla, jen v Čechách.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
