Karel Hvížďala: Před padesáti lety skončila zlatá 60. léta

Oficiálně to potvrdil až 10. dubna. A právě se jménem této skupiny je spojena dle sociologů slavná éra tzv. zlatých 60. let, protože poprvé pod názvem Beatles vystoupili v létě roku 1960 v Hamburku. A jak napsal hudební recenzent Tobias Rapp: Na počátku jejich tóny zářily, na konci byly bezútěšné: kopírovaly nálady doby.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Louskáček na faleš obalenou emocemi

A podobně tomu bylo i u nás, kde tato léta rámuje fenomenální, byť jen na národní úrovni, úspěch Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a jejich divadla Semafor, které začalo na podzim roku 1959 a v této sestavě skončilo v prosinci roku 1969 smrtí Jiřího Šlitra, které předcházela srpnová okupace pěti vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.

Přesto 60. léta dodnes zvlášť pro generace, které se narodily za války či těsně po válce, představují nezapomenutelný zážitek, i když v každé zemi vzpoura proti panujícím pořádkům měla jiné důvody: V USA se mladí bouřili hlavně proti válce ve Vietnamu, ve Francii se studenti bouřili proti zhoršující se ekonomické situaci, nezaměstnanosti a technokracii, v Německu proti Adenaurově demokratuře a měšťanským hodnotám, a od roku 1966 proti velké koalici, která mladým lidem připomínala vládu jedné strany za Hitlera.

V Československu šlo o pokus obnovit pluralitní demokracii, svobodu slova. Všeobecná radost z revoluce, která byla zřetelně cítit v celé Evropě, zbavila zábran i umělce, jak dokazuje to, čemu se dnes říká Česká filmová vlna. Miloš Forman, jako její nejznámější představitel, natočil svůj první film Konkurs právě ve zmíněném divadle Semafor.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Kulturní revoluce

Někdy se o této době hovoří jako o vzpouře proti represivní morálce, která měla za cíl radikální změny ve společnosti. Samozřejmě, že tato doba měla i své stinné stránky, mezi které patřil u některých lidí obdiv k Číně, Sovětskému svazu a z které se zrodil v 70. letech i neblahý levicový terorismus hlavně v Německu a Itálii.

V Německu se za vrchol považuje brutální vražda Martina Schleyera z podzimu roku 1977. Jenže tento prezident Spolkového svazu německého průmyslu byl jako důstojník SS v Praze a velel mu Reinhard Heydrich, což byl hlavní motiv, který vedl k jeho brutální vraždě. Studenti v něm viděli jednoho z bývalých nácků, kterého demokratické Německo nechalo nejen nepotrestaného, ale i ho dekorovalo funkcemi, což mladí považovali za aroganci moci.

A právě toto mlčení o nacistické minulosti, která se týkala většiny německých rodin, bylo tím, co radikalizovalo mladé lidi. Na to by Evropané neměli zapomínat, protože jak známo: dějiny se opakují, jak napsal Milan Kundera, jen brebentění umění je věčné.