Jiří Havelka: O dialogu se sebou

Nemyslím knihy o tom, jak se stát lídrem, mluvím o  tzv. „sebepoznávací“ literatuře. Prostě knížky z  nakladatelství Portál.

Čtěte také

Jiří Havelka: Bělorusko

Dobře si vybavuji ten moment prvního nepříjemného střetu do zdi poznání – kdy někdo – vám zcela cizí autor – popisuje naprosto přesně určité mechanismy vašeho vlastního chování. Něco, co důvěrně znáte, protože se v tom sami dokonale poznáváte, je najednou součástí jakési klasifikace, kategorizace nebo tabulky. To znamená, že toto nejsem jen já? Toto je nějaká norma? Já jsem norma? Já nejsem jedinečný? Jsem jen dalším živým důkazem určitého vzorce chování?

Přeskočím několik let potýkání se se svými utajenými programy, naučenými kompenzacemi a chronickými závislostmi. Čím více člověk z této oblasti zjistí, objeví, přečte, tím více se nemůže zbavit jednoho děsivého výkladu. A to, že všechny naše pokroucené behaviorální vzorce, naše úchylky nebo spíše všechny naše obranné mechanismy pramení podle těchto knih z jedné a té stejné věci. Ze strachu či úzkosti zrozené kdesi v dětství.

Samozřejmě s přihlédnutím k prenatálu, k predispozicím a genetice. Člověk je skutečně nucen vyvodit banální závěr, že veškerá odchylka od normálu – a za nedosažitelný normál považujme vnitřně se sebou zcela srovnaného, vyrovnaného, milujícího, otevřeného člověka – je způsobena nedostatečným pocitem vlastní hodnoty (což je mimochodem název jedné z těch knih). A ten nedostatečný pocit sebehodnoty – dle těchto knih – pramení z nedostatku lásky, bezpečí či pozitivních impulsů v útlém dětství.

Čtěte také

Jiří Havelka: Předsudky

Nebudu pokračovat v terapeutické linii a skočím k úvaze, která mě částečně děsí po dočtení každé další knihy tohoto zaměření. A to, že všichni, kteří tzv. něco dokázali, všichni, kdo zastávají významné pozice, všichni, o kterých se učíme ve škole – měli do jisté míry nějakou „poruchu“. Byli puzeni něco dokázat, tedy překrýt nějaký nedostatek, nějaké chybění, privaci .

Všichni máme v sobě – někde uvnitř, v samotném centru bytí – obrovskou propast. Temno. Prázdno. A naše celoživotní konání je z tohoto úhlu pohledu snahou o překrytí téhle osobní černé díry. Přehodit ji nějakou dekou, zakrýt ji, vycpat ji nebo na ni aspoň nemyslet.

A proto pracujeme a plodíme děti a děláme všechno ostatní – sportujeme, díváme se na televizi, čteme knihy, prožíváme seriály, opíjíme se, klábosíme, fetujeme, meditujeme, kandidujeme, chatujeme, sdílíme na sociálních sítích... do značné míry proto, abychom nemuseli pohlédnout do té propasti.

Čtěte také

Jiří Havelka: Názor

Jestli jste mě následovali až sem, dočkali jste se pointy: U některých lidí – a to i současných politiků, které vidíme a posloucháme denně v médiích – v poslední době snad více, než bychom si přáli – je to evidentní. Z každého jejich projevu, gesta, slova je zřejmé, že zde „je“ nějaký problém. Že zde je co kompenzovat. V tomto případě vůlí po moci.

Že zde je ukryta obrovská frustrace, která je motivuje k jejich křížové cestě, že zde leží nějaké hluboko ukryté zranění, které chtějí léčit dosažením mocenské pozice. Pak je tu ale obrovské množství lidí, kteří vystoupili ze své anonymity – a to i v poslední době a vryli nezpochybnitelnou pozitivní rýhu do historie světa. Byli ctižádostiví, urputní, stali se ikonami, a přesto člověk nemá pocit, že jejich činnost byla jen výsledkem kompenzačních snah. Jaký je mezi těmito polohami rozdíl?

Čtěte také

Jiří Havelka: Dálnice

V tuto chvíli na to mám jedinou odpověď. Tito lidé věděli nebo ví o své propasti, o své úzkosti, o své privaci, o osobní černé díře a – zde je ten podstatný rozdíl – zůstali nebo zůstávají s tímto tísnivým místem v kontaktu. Nepřestali být k sobě kritičtí.

Chtěli a chtějí hlouběji poznat svoje temné stránky. Jedině člověk, který se sám sebe permanentně ptá, co jsem já – a co je jakýsi náhradní duševní konstrukt, vynucená sociální maska, frustrovaný dvojník, nezůstává v ustrnulé pozici dosažené mocí nebo funkcí. Václav Havel to kdysi shrnul v krátkém mottu: „Být sám sobě podezřelým.“