Jiří Havelka: Názor
Pomáhal jsem kamarádovi při psaní scénáře o práci našich vojáků na zahraničních misích, především v Afghánistánu.
Příběh mě více než zaujal a abych byl jako partner v diskuzi co k čemu, potřeboval jsem se do tématu ponořit. A tak jsem zhlédl velké množství dokumentů, reportáží i hraných filmů, přečetl řadu rozhovorů. Potřeboval jsem si ujasnit hlavní cíl naší vojenské mise, kterým oficiálně je: „Provádění kontroly vnějšího perimetru základny bezpečnostní zóny Bagrám a podílení se na ochraně a obraně základny spolu s našimi partnery s cílem zamezit nepřátelským aktivitám namířeným právě proti základně Bagrám.“
Čtěte také
Tato jasná definice mi pomohla zapustit kotvu a posléze přejít k hlubšímu mapování celé složité situace v oblasti Afghánistánu. A nastal problém. Čím hlouběji jsem se do problematiky pokládal, tím víc jsem byl zmaten. Touha rozklíčovat vztahy mezi námi, spojenci, Afghánci, afgánskou policií, afgánským vojskem, Tálibánem, Islámským státem, případně Al-Kaidou, místními vůdci, ruskými mafiány a drogovými obchodníky uváděla mou mysl do stavu téměř paralyzující paniky.
Ke každému stanovisku jedné strany jsem našel protistanovisko, opačný úhel pohledu, změněnou perspektivu toho, co je dobré a kudy vede cesta k uklidnění konfliktu v této části světa. Fyzik by řekl, že složitost systému je extrémně vysoká. Snažil jsem se vytvořit si na věc názor – a zjistil vcelku banální věc, že o mém momentálním názoru rozhodovalo především to, jaká fakta a v jakém pořadí jsem objevoval.
V tomto chaosu nabývaly termíny jako svoboda, hrdinství či pomsta zcela tekutých významů. Dostal jsem se až do jakéhosi podivného mentálního procesu permanentní redefinice základních pilířů našeho evropského kulturního rámce. Přímo fyzicky jsem pocítil, jak snadné je manipulovat hodnotovým zázemím podle momentálně získaných informací.
Připomínalo to zážitek, kdy jsem před mnoha lety se studenty DAMU vytvářel inscenaci o bratrech Mašínech. Na třech případech, kdy Mašíni ukončili život člověka, jsme si vzájemně přinášeli názory a protinázory, interpretace z historického pohledu, interpretace ovlivněné našimi blízkými, měnili jsme perspektivu podle ideologického, politického, sociálního či čistě rodinného vztahového kontextu, zkoumali rozdíl mezi slovy „zabít“, „zavraždit“ nebo „ukončit život.“ A pak sami nad sebou žasli, jak snadno a plynule se naše mysl pohybuje na přímce „oběť – vrah“.
Tehdy jsme se museli přesunout od polarizovaného vidění a interpretování „padouch nebo hrdina“ k tématu konstrukce samotného názoru, tvorby hodnotového hlediska jako velmi nestabilního a mnoha parametry podmíněného procesu. Ten dnes tolik vzývaný „vlastní názor“ je vždy výslednicí mnoha vzájemně protikladných sil, které se střetávají v emočních i vědomostních, tedy racionálních i iracionálních trajektoriích, jež nemáme zcela pod kontrolou.
V dnešní době je často spíše opoziční než poziční, tedy vzniká v touze vymezit se – ať už proti komukoli nebo čemukoli – než jako výraz konkrétního postoje. (Znáte to – stačí, že se na nás někdo divně podíval, my to interpretujeme jako kritiku nás samotných a okamžitě máme tendence zastávat opačné názory než dotyčný.) Proces tvorby názoru je zkrátka dynamický systém, spíš teorie chaosu než malá násobilka, spíš teorie relativity než newtonovská fyzika.
A ti, kdo to ví, toho umí využít. Sociální sítě přesně vědí, jaký výsek vidění světa nám naservírovat tak, abychom dostali klamavý pocit, že právě toto je náš vlastní názor. Protože dobře ví, že „můj názor“ ať už na cokoli, je ve výsledku součástí narativu mého osobního vesmíru. Je to jeden z fragmentů v mozaice příběhu našich životů. Jediný problém je, že ten příběh nemusíme nutně vytvářet my sami. Pozor, nevybízím tím však ani vzdáleně k jakékoli formě morální relativizace.
Na činy bratří Mašínů nebo akce našich vojáků v Afghánistánu mám jasný názor a můžu se o něm donekonečna přít. Chci pouze upozornit, že „vlastnictví názoru“ nemůže znamenat pouhou vlajku klubu, kterou pevně svírám a hrdě s ní mávám. Mít názor musí v této optice znamenat především vstupenku k diskuzi, jednu z bran vedoucích na názorové kolbiště, kde se mi velmi snadno může stát, že po střetu odejdu jinou branou, než jsem vstoupil. Ale teprve tak se stávám tvůrcem vlastního příběhu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
