Jiří Havelka: Dálnice

Najednou za sebou slyším houkačku ambulance. Je mi jasné, že vepředu se muselo něco stát, chci rychle zastavit v pravém pruhu a uvolnit tak levý pro záchranku. Najíždím do mezery mezi dvě auta, ale nestačí to.

Čtěte také

8. listopadu: Den, kdy jsme začali jezdit po dálnici D1

Auto přede mnou má ještě pár metrů před sebou volné místo, zatroubím a ukazuju rukou, ať popojede. Auto stojí. Ambulance za mnou houká, maják se točí. Stáhnu okénko a volám: Popojeďte, ať se můžu zařadit. Auto zůstává stát. Řidič stojící ještě o jednu pozici vepředu to vidí a couvne těch pár volných metrů k autu, které se odmítá pohnout. Rychle tedy popojíždím dopředu a zastavuji v místě, které mi uvolnil ochotný řidič. Sanitka konečně může projet.

Vycházím z auta a jdu se zeptat toho neochotného řidiče, proč mi neuhnul. Sedí v autě, pojídá housku, má stáhnuté okénko a začne křičet. „Co si ty prážáku zas*anej myslíš, že si pojedeš v rychlejším pruhu a my se pak všichni máme pos*at a pustit tě?“ Vysvětluji mu, že jsem nevěděl, že je před námi autohavárie a prostě jsem jel v rychlejším pruhu. Že se něco děje, jsem pochopil až ze zvuků sanitky a okamžitě chtěl zastavit.

Opakují se výhružky, snažím se reagovat pokud možno klidně, ale moc mi to nejde. Začínám křičet, ať na mě nemluví dotyčný sprostě. Ze zadní sedačky auta v tu chvíli vychází téměř dvoumetrová postava, zřejmě syn, a blíží se ke mně s houskou a nadávkami v puse. V tu chvíli zasahuje řidič auta, který mi vytvořil místo tím, že zacouval. Stoupne si mezi nás, uklidňuje rozzuřeného syna, já odcházím zpět ke svému autu.

Čtěte také

Po dálnici D4 jela červená formule. Policie hledá řidiče formule, autory videa i další svědky

Obyčejná epizoda z dálnice. Nic divného. O společenské polarizaci vedoucí ke vzrůstající agresivitě víme. Neustále si o tom čteme v různých komentářích, slyšíme o tom v médiích, převážně tedy ve veřejnoprávních. Ano. Jsou lidé, kterým stačí vidět pražskou SPZ na to, aby v nich narostla nenávist, aby měli potřebu pomsty. Za co? Nevím. Prostě za to, že dotyčný patří do jiného klubu.

Přesto je zcela jiný pocit číst vulgární komentáře na sociálních sítích či v reakcích pod články na internetu, kde má anonymní pisatel čas svou frustraci naformulovat do přesně mířených urážlivých slov a setkat se s takto vyhřezlou nenávistí z očí do očí. Tělo na tělo. Neznali jsme se, nikdy jsme se nepotkali a najednou stojíte proti člověku, jehož touha vtěsnat vás do klubu nepřátel, označit vás nálepkou pro „ty druhé“, ať už je to cokoli, třeba „pražák“, byla tak silná, že kvůli jejímu ukojení blokoval poskytnutí první pomoci.

Čtěte také

Češi špatně plánují, zdrží se v koloně a pak se to snaží dohnat. I za cenu nehody, popisuje dopravní psycholog

Chuť pokořit mě zvítězila nad přirozenou reakcí nechat projet sanitku jedoucí ke zraněným. V očích toho člověka, i jeho syna, byl čistý válečný instinkt. Šedá kůra mozková byla potlačena ve prospěch instinktu zakódovaného zřejmě ještě v savčím, ne-li plazím, mozku.

Po chvíli bylo zřejmé, že havárie, která způsobila tuto kolonu, bude vážná. Hasiči ani sanitky se nemohli k místu dostat, dálniční služba vysadila svodidla, aby se záchranná auta dostala k místu neštěstí po uzavřeném a opravovaném úseku dálnice. Přiletěl dokonce vrtulník. Všichni začali vylézat z auta, počáteční naštvanost ze zdržení opadávala, lidé přijmuli fakt, že tu určitě nějakou dobu strávíme. Z uzavřené části dálnice se stalo něco jako dětský koutek, tělocvična nebo místo pro piknik.

Pozoroval jsem ten zcela nevšední dálniční zážitek, jakési zastavení – extáze radosti na rozestavěné dálnici, která je za normálních okolností pouze terčem naší nespokojenosti kvůli technickému stavu. Sledoval jsem muže, se kterým jsem se dostal do tak ostrého konfliktu.

Čtěte také

Často nepochopitelné kolony způsobuje „syndrom čumilů“

Najednou jsem na celou situaci nahlížel jinak. A došlo mi, že jsem se choval velmi podobně. Během vteřiny jsem kvůli pocitu ohrožení zcela odpojil neokortex a nechal jednat jenom amgydalu. Limbické centrum vyhlásilo tísňovou situaci a převzalo velení nad mozkem. Psychologové tomu říkají amygdalický únos. Rudo před očima, v představách trhám toho člověka na kusy a z úst mi vypadává něco jako: ty vesnické ho *ado nebo tak nějak.

Zpracovat ten silný primární emoční zážitek, zklidnit se, získat zpět vládu nad sebou a do vyhroceného dialogu vstoupit až po zkrocení zvířecího instinktu, tedy jako člověk, to chce trénink. A možná i dlouhodobý. Ale zároveň je to možná jediná šance, jak dosáhnout změny v nastavení celé společnosti. Džin nenávisti byl vypuštěn z láhve, byl legitimizován a je využíván mnoha populistickými politiky. Zatlačit ho zpět do láhve se musíme snažit každý den. My všichni.