Jiří Havelka: Bělorusko

Byl takovým divadelním triptychem, z něhož jedna část nesla název Kabinet a udála se po dva večery během 4 hodin na Nové scéně.

Čtěte také

Jiří Havelka: Předsudky

Rekonstruovali jsme naživo přepisy jednání mezi Občanským fórem a Adamcovou vládou, které nahrál a posléze zapsal Vladimír Hanzel. Všechna jednání pak vydal v knize s názvem Zrychlený tep dějin, kterou vřele doporučuji, protože je dokonalým nástrojem proti všem možným konspiračním výkladům ze zákulisí tehdy probíhající změny režimu. Na naši divadelní rekonstrukci se přijel podívat i Andrei Sannikov.

Jeho jméno vám asi mnoho neříká. Byl náměstkem ministra zahraničních věcí v Bělorusku, vedl jednání o odzbrojování bývalých sovětských republik, v listopadu 1996 podal demisi na protest proti politice Alexandra Lukašenka. René Levinský mi povídal, jak jeli hrát se souborem Nejhodnější medvídci divadlo do Minsku, do bytu k zakladatelům Běloruského svobodného divadla. Něco jako Byt Vlasty Chramostové v 21. století.

Pro velký zájem diváků museli ubourat jednu stěnu, aby viděli všichni. Přišel i Andrei Sannikov a René se tak stal svědkem momentu, který měl změnit historii. Všichni přítomní  začali přemlouvat charismatického Andreie Sannikova, aby kandidoval na prezidenta proti Lukašenkovi v roce 2010.

Čtěte také

Jiří Havelka: Názor

Andrei nechtěl, vzdoroval, má přece ženu, malé dítě – navíc koho má oslovit do týmu, pro každého to může být polibek smrti. Nakonec kandidoval a...byl příliš populární, Lukašenko musel zakročit a skončilo to velkými demonstracemi 19. prosince za vypsání nových a férových voleb, brutálním rozehnáním demonstrujících, zatýkáním, emigracemi, mizením opozičních předáků a i vraždami.  

Tiskový mluvčí Andreie Sannikova a zakladatel opozičního serveru Charta 97 (který vědomě navazuje na odkaz Charty 77) byl nalezen oběšen ve svém letním domě. Jeho tělo však neslo evidentní známky boje a mučení. Sannikov sám strávil ve vězení ve velmi ponižujících a brutálních podmínkách 16 měsíců a nyní žije v exilu ve Varšavě. Je neúnavným aktivistou hnutí „Evropské Bělorusko.“

O svých zážitcích sepsal knihu Můj příběh, přeloženou do češtiny, kterou doporučuji hned po dočtení té, kterou jsem doporučil výše. Člověk při ní nemůže uvěřit, co se děje v této východní části Evropy, kde stále vládne KGB a před jejím sídlem v Minsku stále hrdě stojí socha Felixe Dzeržinského. Už jsme si pomalu zvykli na chování Ruska, že fronta s Ruskem probíhá na východě Ukrajiny a že se tam opravdu bojuje, že tam probíhá válka. O Bělorusku ale nevíme mnoho. Jaksi není v našem zorném poli. Tato diktatura žije svým vlastním totalitním životem před očima Američanů i nás, Evropanů. Je to naše Severní Korea.

Čtěte také

Jiří Havelka: Dálnice

Vyplatí se zkoumat Běloruské novodobé dějiny. Je na nich exemplárně vidět, jak malé detaily rozhodují o velkých dějinných proměnách. Pobaltským zemím se po rozpadu Sovětského svazu podařilo stát součástí západních struktur. Bělorusku se to nepodařilo. Možná těsně. Ale nepodařilo. Kdy a kde vznikl ten rozdíl? Kdy a kde se odehrál ten okamžik, který hodil dějinnou výhybku na jinou kolej?

Existuje někdo, kdo tehdejší jednání nahrál, přepsal a vydal? Všichni, kdo instalovali Lukašenka do funkce, byli lidé zrození z revolucí roku 1989. Neodhadli ho? Podobně jako Jelcin možná neodhadl Putina? Jak málo chybělo u nás, v Polsku nebo Maďarsku, aby se to také nepodařilo?

A je pro nás dnes členství v EU jistotou, že nespadneme znovu do vlivové sféry východu? Může se Orbánovo Maďarsko stát Běloruskem? Může Evropská unie pomoci Bělorusku stát se součástí Evropy? Třicet let od roku 1989 je současnost opět plná křižovatek.

A nevíme, který detail rozhodne.