Jiří Havelka: Předsudky
Byl jsem na horách, což v zimních měsících není nijak výjimečné. Stál jsem ve frontě na lanovku a slyším ruštinu. Prohlédnu si dotyčného rusky hovořícího muže a je mi nesympatický.
Je hlučný, tučný a – mluví rusky. Když na mě konečně dojde řada, samozřejmě to vychází přesně tak, že s oním rusky hovořícím mužem sedím na čtyřsedačce. Opájím se pohledem na zasněžené vrcholky hor, slunce svítí, je to prakticky idylka, ale ta ruština mi to pořád nějak kazí.
Čtěte také
Rusko je pro mě Putin, Rusko je pro mě lež a Rusko je pro mě oligarchie. Roztahují se, jsou všude, v Praze neexistuje dětské hřiště, kde bych neslyšel ruštinu. Občas mi v hlavě naskočí i kritičtější tón: co když to není ruština? Vždyť já přece rusky neumím. Možná je to ukrajinština nebo běloruština.
Možná je to disident. Možná jsem se trochu unáhlil. Možná, že když já tady promluvím česky, taky přijdu okolním lidem nesympatický. Koneckonců jsem v Rakousku. Jsem tady na návštěvě. Možná proto mi němčina nevadí. Němčinu nemám primárně spojenou s nacismem, to ne. To už jsme dál. Tedy Němci jsou dál.
Ale tohle jsou Rakušani. Hitler byl vlastně Rakušan. Rakušani byli se svými židovskými spoluobčany hodně rychle hotoví. Ještě před anšlusem byli nacističtější než nacisti. I když, u nás, ta druhá republika, to taky nebylo pro Židy úplně přátelské prostředí, my Češi umíme být taky pěkně xenofobní. No a už je konec vleku, uvážu zadní nohu na snowboard a frčím dolů.
Čtěte také
V poslední části sjezdovky je dlouhé a hodně mírné klesání, spíš rovinka, k poslednímu sešupu dolů k lanovce. Snowboarďáci většinou nedojedou až na konec, musí sundat vázání a dojít pěšky. Najednou kolem mě jede ten „můj“ Rusák a nabízí mi hůlku – že mě jako ten kousek dopotáhne, protože on je na lyžích. Váhám asi vteřinu a přijímám. Poděkuju mu v ruštině, on odpoví v ruštině. Řeknu mu německy, že neumím rusky. On odpoví německy, že neumí moc německy. Začneme se bavit anglicky. Dáme si pivo. Ukáže se, že je to docela zábavný chlapík. Najednou je z něj sympatický člověk.
O stereotypním myšlení bylo napsáno mnoho psychologických, sociologických i filozofických knih. Moje oblíbená se jmenuje „O povaze předsudků“ od G. W. Allportyho a je to skutečně monumentální dílo čítající více než 500 stran. Allporty vidí předsudek jako „averzní nebo hostilní postoj vůči osobě, která náleží k určité skupině, prostě proto, že náleží k této skupině, a je možno předpokládat, že má závadné kvality připisované této skupině.“
Náš český klasik Milan Nakonečný je stručnější a údernější: „Předsudky ignorují objektivní a relevantní kritéria usuzování.“ Evoluční výklad předsudků tvrdí, že tvorba okamžitého úsudku na základě viditelných rysů byla v dávných dobách nutná pro přežití druhu homo sapiens, aby došlo rychle k odhalení přítele nebo nepřítele. Člověk se začal organizovat ve skupinách a začalo tím dělení na my a oni. A my a oni budou vždy odlišní (jinak by to bylo jen „my“) a tím pádem vždy vůči sobě podezíraví a tedy potenciálně nepřátelští.
Čtěte také
Že jsme všichni náchylní k upřednostňování vlastní skupiny, se kterou se v danou chvíli sociálně identifikujeme, asi není nutné nijak dokazovat. A nejde jen o Slávisty a Sparťany. Stačí si připomenout, jak v Humpolci nadáváme na Jihlavu, v Jihlavě na Prahu, v Praze na Brusel a na letišti v Jižní Americe, když se vracíme z dovolené, jsme najednou hrdí Evropané, protože jako „EU citizens“ můžeme jít rychlejším koridorem.
Jisté je, že kdybych si s tím rusky hovořícím člověkem nezačal povídat, zůstal by mi v hlavě v kolonce: nesympatický. A to také není žádná novinka – zatím jediná spolehlivá zbraň proti předsudkům je: osobní setkání.
To mi připomíná, že v Izraeli kdosi prý otevřel restauraci, kde když si k jednomu stolu sedne Žid a Arab, dostanou jídla za polovic. Prý mají narváno. Takže se možná proti předsudkům dá bojovat jídlem. V tom případě bychom to měli zavést i u nás. Začal bych s Romy. Bílý a Rom u jednoho stolu – jídlo za polovinu. Ideálně ve vietnamské restauraci. Naděje žije.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.