Jan Bělíček: Jak psát o karanténě a neztrapnit se

Vtipně tak shrnul problém, který teď postihuje nejen literáty a literátky. Prakticky každý chce tuto výjimečnou a nečekanou událost nějak umělecky zpracovat nebo ji alespoň kreativně využít.

Čtěte také

Jan Bělíček: Literární migranti nás nutí přehodnocovat vlastní názory

Jenomže co o této neheroické a zároveň podivně paralyzující zkušenosti vlastně psát? Nepochybně vzniknou i výjimečné literární texty, které tuto unikátní situaci zpracují originálně, ale ve zbytku se pravděpodobně dočteme něco o čtyřech stěnách, samotě a touze po fyzickém kontaktu. V souvislosti s literární tvorbou v karanténě se ale můžou objevit i zcela jiné problémy.

Třeba takové, které vyvolala aktuální karanténní tvorba dvou hvězd francouzské literatury. Leila Slimani a Marie Darrieussecq totiž ve francouzském tisku zveřejnily krátké články popisující jejich každodennost za pandemie a tyto zdánlivě nekonfliktní texty vyvolaly vlnu zdrcující kritiky.

Leila Slimani, držitelka prestižní Goncourtovy ceny za román Něžná píseň, který známe i z českého překladu Sáry Vybíralové, v novinovém článku pro deník Le Monde popisuje, jak se svou rodinou opustila přelidněnou Paříž a odjela na francouzský venkov, kde má čas zpomalit, přemýšlet, procházet se po pláži a trávit více času se svými dětmi.

Čtěte také

Jan Bělíček: Zachrání nás data před silou falešných příběhů?

Marie Darrieussecq v textu pro týdeník Le Point píše dokonce o tom, že auto s pařížskou SPZetkou nechala v garáži svého venkovského sídla a po okolí se pohybuje v jiném, oprýskaném a nenápadném, aby nevzbuzovala negativní reakce.

Obrazy bukolické venkovské idyly z per úspěšných spisovatelek vyvolaly uprostřed probíhající celonárodní tragédie překvapivě ostré reakce. Francouzsko-belgická spisovatelka Diane Ducret šla ve svém komentáři pro časopis Marianne až tak daleko, že Leilu Slimani přirovnala k Marii Antoinetě hrající si na zámku ve Versailles na venkovanku a dodává, že některých vrstev společnosti se Francouzská revoluce evidentně stále ještě nedotkla.

Důležitý je samozřejmě kontext. Tak jako v Česku, Španělsku, Itálii nebo Británii se i ve Francii lidé z regionů bouří proti velkým městům – především Paříži. Lidé Pařížany obviňují, že svými návštěvami venkovských sídel rozšiřují nákazu do odlehlejších částí země. Ve Francii do této doby zemřelo už přes 20 tisíc lidí. Panuje zde strach a nejistota.

Čtěte také

Jan Bělíček: O jednom návratu na francouzskou periferii

Ale i život v izolaci v přelidněné Paříži znamená pro spoustu lidí úplně něco jiného, než oddech v poklidných kulisách francouzského venkova. Většina Pařížanů teď přežívá ve svých miniaturních bytech, kde se intimita s blízkými může rychle zvrtnout v nepříjemný konflikt. A místo romantického západu Slunce nad zelenými hájky si vychutnávají tak maximálně pohled do vnitrobloku nebo na bytovky na druhé straně ulice. V takových podmínkách si chce o venkovské idyle úspěšných a zajištěných spisovatelek číst skutečně jen málokdo.

Momentálně populární žánr takzvaného psaní z karantény je zkrátka ošemetná věc. Pro někoho může být současností vynucené pomalejší životní tempo, v němž postupně osekáváme všechny zbytečné aktivity, skutečně obohacující a inspirativní. Mnoho lidí teď zjistilo, že se dá žít i jinak a že existují nové možnosti, jak fungovat a přežívat, které jim možná vyhovují více.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jak vypadá literární průmysl pohledem Afroameričanky?

Všichni ti, kteří se o své objevy hodlají veřejně podělit, by se ale měli alespoň na chvíli zamyslet nad tím, jestli je vůbec možné jejich osobní zkušenost nějak zobecnit a jestli lidé v jiném společenském postavení teď náhodou neřeší úplně jiné problémy. To, co je pro někoho chvílí pro kontemplaci a přehodnocování, může být pro jiného noční můrou a cestou do pekla.

Jak nedávno v Hospodářských novinách k pandemii trefně poznamenal historik Jakub Rákosník, vyhlašovat k aktuálnímu dění nějaká kategorická hodnocení je nezodpovědné. Teprve zjišťujeme, co vše se v našich životech změní a jak teď budeme vůbec žít. Jak ale ukazuje příklad z francouzské literární scény, podobně nezodpovědné může být i to, když se chceme s veřejností podělit o své osobní prožívání přítomnosti a nedokážeme se vcítit do toho, co asi prožívají naši čtenáři. Tato schopnost by totiž pro vynikající spisovatelky a spisovatele měla být naprostou samozřejmostí.