Daniela Fischerová: Srdce vesmíru
O čem to dnes bude? O srdci vesmíru. Tedy aby to nebylo tak poetické: o místě, kde se cítíme doma.
Já na to půjdu oklikou: když jsem byla dítě, bydleli jsme v Nuslích a rodiče občas říkávali: „Pojedu do města.“ Anebo: „Musím do Prahy.“ Nechápala jsem to. Nusle nebyly žádná periférie. Přece jsme pořád byli v Praze, pořád ve městě. Hloupý Honza šel do světa… ale proboha odkud? Copak žil někde mimo svět? Slyšela jsem jednoho astronauta, který říkal, jak se od dětství toužil podívat do vesmíru. Drahý pane, a kde si myslíte, že jste tou dobou byl?
Daniela Fischerová: Kdybych nebyl býval kýval
O čem to dnes bude? O životních křižovatkách. O dobrých a špatných rozhodnutích. I o těch mizerných, která nás na léta letoucí vykolejí a už se nedají vzít zpět.
Prostor není prázdný a není lhostejný, naopak, je nabitý vzpomínkami, významy a city. Každý prý máme v tom bezbřehém vesmíru… ať už je opravdu bezbřehý, nebo ať má někde břeh… svoje nejvlastnější místo, srdce teritoria. Pro mě je to jednoznačně velká postel, kterou půl života sdílím se svým mužem, a kde čtu, píšu, spím i sním, piju kafe, jím a nepořádně drobím do peřin. Pro někoho je to pracovní stůl, pro někoho dávno ztracený pokojíček dětství nebo louka u lesa.
Srdce vesmíru je místo, kde jsme doma. „V hydrobiologii jsem doma,“ říkáme, chceme-li říct: v tom se vyznám, vždyť jsem hydrobiolog. Dlouho nemůžeme něco pobrat, pak se ťukneme do čela a šťastně vykřikneme „Jasně! Už jsem doma!“, tedy: Heuréka! Už mi to došlo! Aha!
Chápeme, co to znamená, když se o někom pochvalně řekne: Jo, to je člověk na svém místě, nebo přezíravě: Ten chlap prostě neví, kde je jeho místo! To jeho nemístné chování! Ty jeho nemístné řeči!
Daniela Fischerová: Kořeněná šunka aneb Spam
O čem to dnes bude? O spamech. O tom smetí v našich počítačích. O lhářích a vyděračích, o děsivé zácpě na už tak dost ucpaných informačních dálnicích.
Doma, ve svém teritoriu jsme všichni silnější. I pes, co se vejde do kabelky, na vlastní zahrádce pouští hrůzu, na ulici radši mlčí a na zahrádce cizího psa stáhne ocásek. Kdo nemá „svoje místo“, je ve svém životě nešťastný bezdomovec, i kdyby měl vilu s bazénem a hodinky s vodotryskem k tomu.
Je až komické, jak rádi si lidé přivlastňují jakési pomyslné místo uprostřed. Čína znamená „země středu“, Island sám sebe nazýval Midgardr, usedlost uprostřed, pro Japonce je středem světa ostrov Nippon, pro Haiťany – jak asi tušíte - Haiti… a vzpomínáte, jak jsme se nazlobili, že nejsme žádná východní Evropa, ale Evropa střední, že jsme přímo střed Evropy?
Toužíme být středem pozornosti. Nikdo nechce být na okraji, nechce být out, outsider vyhnaný za trest kamsi do provincie. Rádi se cítíme jako pupek světa, kolem kterého se všechno točí, jako se vesmír točil kolem naší mrňavoučké Země kdysi před Kopernikem.
Daniela Fischerová: Ticho aneb Síla mlčení
O čem to dnes bude? O tichu. Asi jste si také všimli, že ticho je ohrožený druh. Taje jako polární ledovce, vymírá jako mihule potoční a řídne jako přesvětlená tma.
Můj přítel, je mu osmdesát, pobaveně pravil: „Konečně na stará kolena chápu, že druzí lidé nejsou jenom kompars mého vznešeného příběhu.“ To je velké Aha, velké Heuréka! Nikdo nejsme středem světa. Nebo jsme, ale i pak i všichni ostatní jsou středem a srdcem svých vlastních vesmírů. Veselá židovská moudrost říká: V jedné kapse nos papír se slovy Prach jsi a v prach se obrátíš. A ve druhé měj slova: Jenom kvůli tobě byl tento vesmír stvořený.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
