Daniela Fischerová: Ticho aneb Síla mlčení

ticho, hluk, pssst, prst
ticho, hluk, pssst, prst

O čem to dnes bude? O tichu. Asi jste si také všimli, že ticho je ohrožený druh. Taje jako polární ledovce, vymírá jako mihule potoční a řídne jako přesvětlená tma.

Není kam utéct. Vejdete do útulné vinárničky důvěrně posedět s důvěrným přítelem a tam nahlas běží televize a z reproduktoru žbluňká jakási úděsná zvuková clona. Údajně je to „náladová hudba“.

Daniela Fischerová: A byl to hit století

Rukopis Škoda lásky

O čem to dnes bude? O úspěchu. Bývá úspěch spravedlivý? Zasloužený? Má vůbec nějakou logiku?

„Prosím vás, nešlo by to vypnout?“ ptáte se zdvořile. „Cože?“ naklání se číšník, protože oba musíte ječet jako kulometčíci. „Nešlo. My to totiž máme ve smlouvě.“   

Aha, ve smlouvě. To je jistě smlouva podepsaná čerstvou krví, protože ji nevymyslel nikdo menší nežli luciper. Stojí tam, že mu za ty hudební rozkoše prodáme duši… ne, duši ne, co jste to říkali? Jo, UŠI.

V teorii komunikace je poměrně odporné téma zvané přesilové hry. Aneb jak druhého předběhnout ve frontě, zdeptat ho a vyhrát spor. Drsných i ještě drsnějších strategií je dost, ale dneska mluvme o jedné. V přesilových hrách obvykle vyhrává ten, kdo je odolnější vůči tichu. Tedy kdo vydrží déle mlčet. Slabší hráč znervózní, neunese dlouhou pauzu mezi slovy, začíná nutkavě žvanit, ano, a většinou to prohrává.     

Daniela Fischerová: Muška jenom zlatá

Štěstí

O čem to dnes bude? O štěstí. „Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá…“ píše ve slavné básni Adolf Heyduk.

V roce 1944 ve Státech vrcholila prezidentská kampaň. Denně dostali dva protikandidáti – jeden demokrat a jeden republikán – každý přesně čtvrthodinu rozhlasového času, aby mohli oslovit své voliče. Většina řečníků se snažila do toho limitu narvat co nejvíc slibů, hesel, reklamy a sebechvály, však si to umíme představit. Aby ani vteřina nepřišla nazmar, drmolili jako naplno puštěné pračky.

Jeden politik prý si nevšiml, že už ho technici vypnuli, a dalších pět minut hulákal ho hluchého mikrofonu. Rafinovaný Theodor Roosevelt na to šel chytřeji. Místo patnácti minut mluvil jen čtrnáct. Náhle zmlkl a v éteru se rozprostřelo ticho. Posluchači to nechápali. Začali zběsile kroutit knoflíky a plácat do přístrojů v domnění, že mají poruchu. Když se desítky vteřin nic neozvalo, tak prostě vypnuli rozhlas. Rooseveltův soupeř, jistý Thomas Dewey, který mluvil po něm, už to měl prohrané předem.  Posluchači byli pryč.     

Skladatel John Cage v roce 1952 poprvé provedl slavnou skladbu 4´33´´. Je to skladba pro několik nástrojů, které čtyři minuty a třiatřicet vteřin mlčí. Ryzí ticho. Skladbu později nahrál symfonický orchestr BBC a mlčky ji nazpíval Frank Zappa. Byla k mání i v jukeboxech a lidé si rádi zaplatili za tu sladkou chvilku klidu. Možná bychom si měli nahrát ticho a pouštět si je do uší i do duší. Brzo ho bude nedostatek. Taje jako sníh a mizí jako tma nočního města… ale někde pod vším tím hlukem a vřavou prý ho ještě pořád je zásoba pro nás i pro potomky… hebké, konejšivé ticho… pšššš…