Daniela Fischerová: Muška jenom zlatá

Nežli sloka skončí, ruka rozplácne mušku na kaši. Inu, dává tím najevo básník, tak nicotné, křehké a ohrožené štěstí je.     

O neštěstí toho víme až zbytečně moc. Psychologie a psychiatrie se celá staletí pilně zabývají lidskou bídou. Depresemi, vztekem, sebevražednými sklony, vražednými sklony, tisíci a jedním druhem zoufalství. Šťastný člověk většinou nejde k psychiatrům řka: „Páni doktoři, je mi prostě skvěle, udělejte s tím něco!“   

Daniela Fischerová: O hlase a jeho tátovi

• Upravit
• Smazat

O čem to dnes bude? O hlase a jeho rodině. Hlas má totiž tátu, svého původce a vládce, a tím původcem je dech.

Zato dnešní doba se tématem štěstí velmi zabývá. Zkoumá ho nejen filosofie, ale i ekonomie, somatická medicína, sociologie a mnohé další obory. Lidstvo by se rádo dozvědělo, jaké cesty k němu zaručeně vedou. Zatím přichází spíš na to, kudy cesty nevedou.  

Jedna z těch, které nedojdou daleko, je bohatství. Lépe řečeno: pocit štěstí strmě narůstá ve chvíli, kdy se odlepíme z existenčního dna a získáme aspoň trochu slušnou možnost žít: mrzli jsme a už nemrzneme, málem jsme umřeli hlady a už nehladovíme, něco nás bolelo a ošetřili nám to, byli jsme psanci a už máme svůj domov… zakotvili jsme v jakémsi základním bezpečí.

Ale další růst majetku už nezaručí, že nám bude dobře. Ani náhodou. Člověk s milionem na účtu není tisíckrát šťastnější než ten s poslední tisícovkou v kapse.  Dokonce ani miliardář není tisíckrát blaženější nežli milionář. Bohužel. Bylo by to tak úhledně, průhledně jednoduché, že?     

Daniela Fischerová: Na výhru a proti prohře

• Upravit
• Smazat

Nedávno jsem dostala zcela zásadní otázku: „A co vy? Hrajete na výhru, nebo proti prohře?“ Inu, to stojí za zamyšlení.

Nedávno jsem v jedné knize našla dobrou radu. Chcete vychovat z dítěte optimistu? Každý večer před usnutím si k němu sedněte a zeptejte se, co nejhezčího dneska zažilo. Byl to ten štrúdl k obědu? Jednička z počtů? Ta jízda na poníkovi?  Ahá… Povídej mi o tom, prosím. Ahá… ahá… Provzpomínat se na konci dne k něčemu pěknému je skvělý recept, jak dobře spát. Klidně spát je velké štěstí, a kdo někdy trpěl nespavostí – já ano -, ten to dobře ví.     

Na tenhle recept není nikdy pozdě. Mít v paměti archív radosti. Trpělivě se tam vracet, zas a znova vyprávět sám sobě o tom, jak se tu a tam něco povedlo… a něco chutnalo… jo, a tenkrát jsme se moc nasmáli… a ano, ano, někdo nás měl opravdu rád a my jeho taky… To není sebeklam a lakování na růžovo. Jistěže víme, že život je pěkný dravec a do každého zatne občas drápy, ale na to před usnutím nevzpomínejme.  

Na jedné chatě v Alpách prý je nápis: „Kdo se jednou napil světla vysokých hor, už nikdy nebude úplně nešťastný.“ To si netroufám posoudit, světla Alp jsem se ještě nenapila, ale chápu, co tím básnický duch toho nápisu chtěl říct: každá šťastná vzpomínka nás chrání jako amulet.    

Tak celý roj zlatých mušek přeju. A kdyby nebyly zlaté, postačí stříbrné… anebo bronzové… možná i bramborové… Ať máme všichni co nejlepší rok.