Daniela Fischerová: Kdybych nebyl býval kýval

Vražda (ilustrační foto)
Vražda (ilustrační foto)

O čem to dnes bude? O životních křižovatkách. O dobrých a špatných rozhodnutích. I o těch mizerných, která nás na léta letoucí vykolejí a už se nedají vzít zpět.

Kdysi dávno, je to třiadvacet století, filosof Aristotelés velmi trefně popsal stavbu řeckého dramatu. Jedna jeho část je krísis, tedy krize. Pro nás má slovo krize dost varovný zvuk. Když je hospodářská krize, tak asi nebude na chleba, a z politické krize kouká malér jako hrom.   

Daniela Fischerová: Kořeněná šunka aneb Spam

Byl to název britských lančmítových konzerv, anglicky spiced ham, kořeněná šunka, zkratka spam

O čem to dnes bude? O spamech. O tom smetí v našich počítačích. O lhářích a vyděračích, o děsivé zácpě na už tak dost ucpaných informačních dálnicích.

Původní význam slova krize je jiný. Je to rozhodná chvíle, čas určený k rozhodnutí. Je to rozcestí, kde hrdinovi osud položí nůž na krk a potměšile řekne: „Už to musíš nějak řešit. A nezapomeň! Důsledky své volby poneseš do konce života.“   

Kdo z nás by to někdy nezažil! Každý občas stojíme v ohnisku krize a nevíme, co dál. Často nevidíme ani na krok. Kolem bývá informační šero, mlha za mnou, mlha přede mnou.      

Jeden starý profesor angličtiny měl svůj oblíbený chyták. Přeložte rychle větu „Kdybych nebyl býval kýval, nebyl by ses býval hýbal.“ Tato větná konstrukce „kdybych býval, kdybych nebyl býval“ je asi vlastní jenom člověku. Zvířata se žádnou zpětnou fantazií netrápí. Moucha si neříká: „Byla bych bývala udělala lépe, kdybych si nebyla bývala sedla na mucholapku.“ To jenom my věčně přemítáme, co by asi bývalo bylo, kdybychom něco bývali udělali jinak, kdybychom si bývali vzali někoho jiného, kdybychom tenkrát emigrovali… anebo neemigrovali, kdybychom bývali raději neměli děti… anebo naopak měli… kdybychom studovali jiný obor… kdybychom si nedali ty ošidné dvě deci, než jsme sedli za volant.

Daniela Fischerová: Ticho aneb Síla mlčení

ticho, hluk, pssst, prst

O čem to dnes bude? O tichu. Asi jste si také všimli, že ticho je ohrožený druh. Taje jako polární ledovce, vymírá jako mihule potoční a řídne jako přesvětlená tma.

Mladý a starý mnich jdou podél řeky. Náhle vidí, že se topí malé dítě. Mladík se pro ně vrhne a vytáhne ho. Starý mnich mlčky děcko vezme a hodí ho do řeky zpět. Uplyne dalších 20 roků. Starý mnich umírá a zavolá si svého druha. „Vím, že mě celá léta nenávidíš, protože jsem nechal utonout to dítě. Víš, bratře, jsem jasnovidný. To dítě mělo duši vraha a ten by v dospělosti zabil mnoho lidí. Já jsem tomu zabránil,“ řekl starý mnich a zemřel. Opravdu byl jasnovidný a z toho dítěte měl vyrůst vrah. Měl zabít jednoho strašného gaunera. Ten, včas nezavražděn, se stal velkým diktátorem a rozpoutal válku, která zničí celý svět.     

Jak patrno, ani jasnovidnost nezaručí, že se rozhodneme dobře. Život je příliš nepředvídatelný. Nezbývá než jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Budoucnost si s naší volbou něco počne, ale to už je věc budoucnosti a tam nedohlédneme.    

Je jedno pěkné, tuším že italské přísloví, které snad může být ku pomoci: „Jdeš-li správnou cestou, to poznáš podle lidí, které na ní potkáváš.“ Na životním rozcestí se aspoň rozhlédněme, jaký typ lidí jde tím a jaký jiným směrem. A příliš se netrapme myšlenkami „co by bývalo bylo, kdyby nebylo bývalo“. Minulost už nezměníme, do budoucnosti nevidíme a nemáme jinou možnost, než žít tady a teď, jak nejlíp umíme.