Anna Beata Háblová: Já, hotel Thermal

Hned pod článkem se ohýbala dlouhovlasá dívka v bikinách a mě napadlo, jestli ty noviny nebudou dnes večer svému majiteli chybět.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, muzeum v Benešově

Průvanem jsem se prolistoval až do konce, ale nic víc jsem se už o sobě nedozvěděl. Je to tak, jsem zavřený. Ale jinak vůbec netuším, co se se mnou děje. Je to jako když ležíte na operačním sále, stále ještě při plném vědomí, a nevíte, co vám vlastně budou operovat.

Jestli, až se probudíte, budete mít všechny ocelové konstrukce a betonové desky tak, jak mají být. Jestli budete mít stále všechna skla pěkně od podlahy až ke stropu. Jestli váš veřejný prostor bude i nadále veřejný. Jestli vám vřídelními vodami vyhřívaný venkovní bazén neamputují jako infekcí napadenou nohu. Jestli zůstanete festivalovým palácem a nestanete se hotelem s hodinami ukazujícími moskevský čas.

Můj etnický původ je brutalismus, a proto i můj jazyk materiálů je jiný, než je zvykem. Jsem plný kontrastů, jak už to bývá, když se někdo tváří jako drsný beton, ale ve své podstatě je jen křehkou ocelovou konstrukcí obloženou tenkými betonovými deskami. Na pohled objemné hmoty vyvažuje jejich neočekávaná levitace.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, sportovní hala v Břežanech

To, co je na mě nejtěžší, se téměř vznáší. Kinosály vyčnívají do prostoru bez viditelné podpory, bazén je posazený vysoko na skále za mými zády. To, co by na mě mohlo působit marginálně, bylo naopak promyšleno. Předsazená ocelová konstrukce hotelové věže, která chrání proti slunečním paprskům. Vodorovné členění celého objektu, které harmonuje s horizontální dynamikou údolí a proudem řeky.

Mojí podobu do posledního křesla kongresového sálu a kávové lžičky podzemního baru modelovali manželé Machoninovi v letech 1967-76. Moc dobře vím, že vnoučata architektů, Marie a Jan, se na můj zdravotní stav chodí pravidelně ptát. Nejdřív klepají na dveře sesterny a pak buší, rány jejich zájmu se ozývají celou nemocnicí. Ale nikdo jim neotvírá. Možná doktoři chtějí mít klid na práci, na úhledné rozevření mých útrob a plastické operace hotelových pokojů.

Co když se ale používáním zkrášlovacích praktik ztratí můj duch? Genius loci, který se nedá spočítat, změřit ani zvážit. Jednou se na mě přišli podívat a řekli: ten dům ducha nemá, protože toho ducha nikdo neviděl. Proč tedy prohlašovat tohoto zruinovaného bezdomovce za kulturní památku?

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, Ještěd

Jestli se stane, že jednoho dne si stoupnu před zrcadlo řeky a zjistím, že už to nejsem já, že už nejsem architekturou s velkým A, ale jen botoxem napíchaný hotel, něco vám od plic, tedy trubek naplněných vzduchem, řeknu. Postavím se se zalesněným horizontem v zádech před řadu historizujících činžáků s pastelovým make-upem, od nichž mě bude dělit jen pěší promenáda a potok Teplá, a začnu svojí největší performance. Začnu slamovat:

O rekonstrukci škemral

hotel Thermal,

až z toho zčernal

a obklady si serval.

Prostor do zdí šeptal

a nikdo se ho neptal,

proč by se měl brutal

opravovat zgrunta?

Řekli: stačí levný overal,

někde nechat interval

a neřešme, že festival

by měl přijet do Thermal!