Anna Beata Háblová: Já, sportovní hala v Břežanech

Který přiletěl z daleké planety, ze které je na obloze vidět jen nezřetelná tečka v rámci dosud nepojmenovaného souhvězdí Brankář. Nejsem ale taková, jaká se zdám. Moje podstata není přelétavost a souvislost s něčím, co je cizí a vzdálené. Naopak. Vyrostla jsem ze země jako pýchavka. Uvařilo si mě místní kulinářské prostředí jako delikatesní knedlík. Jsem spjatá s půdou dvaceti čtyřmi vrty hlubokými přes sto metrů, kterými z horninového podloží čerpám teplo.

Jsem sportovní hala. Jsem zvenku v oparu mizící hladký elipsoid, zevnitř prosvětlená, bílá a velkorysá. Jsem napojená na základní školu. Děti mě živí přes den, večer se mohu krmit kulturou nebo rekreačními sportovci.

Občas se nechávám otloukat míči a hokejkami. Na oplátku sem tam někomu podklouznu pod nohou. Drží mě šedé železobetonové stěny a bíle natřené ocelové nosníky. Moje kůže z hliníkových šindelů odráží okolí, zatímco se šedesáti osmi pavoučíma očima světlíků dívám do nebe.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, vzducholoď Gulliver

Vypadám jako UFO. Jako objekt mimozemské civilizace. Možná je to tím, že architektury stále ještě není na světě dost na to, aby se stala normální. Normou. To se ovšem nedá říct o mé rodné obci, kde je nás takových víc.

Dolní Břežany jsou přehlídkovým molem současné architektury, na kterém se patří projít rekonstruované Základní a mateřské škole od Anny Šlapetové, Umělecké škole od Pavla Hniličky, Laserovému centru od Bogle Architects, několika rodinným domům nebo hřbitovu v parku s prostorovou kompozicí kříže, odkazující na původní keltské osídlení. A pak samozřejmě i mé maličkosti, sportovní hale od kanceláře Sporadical.

Jsem sporadicální, úsporná i radikální. Podobně jako jiná jejich díla. Například Pomník obětem komunismu v Liberci tvořený dvěma tabulemi skla, u jejichž paty je do dlažby vsazen zrcadlově převrácený nápis čitelný v odrazu jako: „Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ.“

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, Ještěd

Nebo dřevostavba v Senohrabech, jednoduchá a kontrastní jako haiku. S proskleným přízemím otevřeným do zvučných tvarů vzrostlých stromů a s vrchním patrem uzavřeným do ticha neohoblovaných prken. A co teprve objekt pro terapeutickou komunitu v Heřmani pro dlouhodobě drogově závislé, na které shlíží měkká barva dřevěných trámů spolu s osvětlením umístěným do kruhu podobně jako židle při terapiích.

Jednou jsem se probudila do zimního rána, které se v tu chvíli lesklo a blyštilo stejně jako já, a napadla mě báseň:

Jsem hala, kterou místu na míru

ušlehal Sporadical z mléka vesmíru.

Pak jsem se ale zarazila, a abych se trochu přiblížila těm, kteří ve mně běhají, šplhají, skákají, kopají, soutěží, výskají a křičí, domyslela jsem si k tomu:

Sem hustá hala, vole,

oblá nahoře i dole.