Anna Beata Háblová: Já, vzducholoď Gulliver

14. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vzducholoď usazená na střechách Centra DOX

Co mám o sobě říct, když už všechno bylo řečeno. Jsem laboratoří literatury, a tak mě už všechna vzletná slova sevřela jako průhledný plastový plášť. Těžko budu konkurovat přirovnáním, že jsem jako blýskavá ryba, která vyskočila na střechu továrny, nebo jako dlouhé cigáro, které v noci vykouří měsíc v úplňku.

Normálně kotvím na střeše pražského Doxu jako každá jiná vzducholoď, ale literáti vám řeknou, že jsem se šprajcla jako tlustý párek mezi prsty střech, nebo snad že jsem katedrála s vysokou kupolí, jen v horizontální poloze.

Uchycení vzducholodi

Z nějakého důvodu si všichni myslí, že nikam nezmizím. Že do mě dál budou skládat šutry slov, aby si pojistili tíhu mé řeči. Že budu spoutaný jako Gulliver trpaslíky ze země Liliputu. Budu tady přišpendlený jako tečka za větou. Možná se ale ode mě čeká, že svým lehkovážným tvarem vyvážím rozumnost Kroupovy rekonstrukce. Budu nekorespondující strukturou absurdního organického tvaru.

Vyhlašuji proto Válku jakékoliv přízemnosti, tak jako ji vyhlásilo už pár jiných Rajnišových staveb. Prohlašuji tedy, že při první větší vichřici poletím! Zvednu kotvy! Vytrhnu se ráhnu, lanům a příhradovým sloupkům. Vymaním se zabydleným představám. Probudím ty, kdo se pohodlně zavrtali do peřin konformního myšlení. Udělám přesně to, co nikdo nebude čekat. Poletím!

Čtěte také

Vklouznu do náruče vichru. Nechám se vést rukou povětří. Jediný Leoš Válka se ještě stačí zachytit mé gondoly a svým drobným a lehkým tělem se do ní skrz škvíru dřevěné konstrukce přehoupne. Budeme se spolu vzdalovat svým stínům. Budeme čelit Hesseho říši větrů. Zamáváme básníkům, kteří budou přemýšlet o tom, jak by tuto absurdní situaci popsali.

Možná se ještě rozléváte v mých útrobách jako helium a necháváte se česat hřebeny světla, které se cedí skrz mé modřínové lamely. Brzy už ale přijde den, kdy budete zaklánět hlavu jako při zatmění slunce a z mého velrybího břicha uvidíte jen šedivou šmouhu oproti šedivému mraku.

Z té výšky uvidím lidi jako drobky na ubruse ulice a střecha Centra současného umění se scvrkne na jeden malinký pixel uprostřed obrazu města. Z Holešovic se stane zrní rozsypané v meandru řeky a mě se vyjeví takový obzor, až se mi ocelová příhradová mostovka mého břicha rozechvěje vzrušením.

Čtěte také

Nemohu se dočkat okamžiku, až poletím nad domy. Lidé se po mě budou ohlížet a marně hledat velká písmena reklamního sloganu. Kritici umění budou uvažovat o tom, zda-li objekt sám o sobě není skrytou reklamou a podprahovým sdělením, pro jaký typ architektury se má široká veřejnost v brzké době rozhodnout.

Sociálními sítěmi budou kolovat informace, kde naposledy byla letící architektura spatřena. Vše uzavře až titulek článku, že pátrání po zmizelé budově bylo pro nedostatek důkazů zastaveno.

Až po pár letech nějaký náhodný malíř natěrač objeví na jedné ze zdí galerie současného umění DOX poznámku psanou tužkou: „Kurátoři všech zemí světa, polibte…“  Zbytek věty bude již v tu dobu zatřen čerstvým nátěrem šedé omítky, a tak nic nebude bránit tomu, aby ruka natěračova zamázla i první část jediné stopy, kterou tady po sobě jednoho dne zanechám.

Vzducholoď je také místem setkávání, diskuzí o literatuře
autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová