Anna Beata Háblová: Plečnikovo tajemství
Je to ta hodina mezi kulisou pražských Vinohrad a rozhraním dne, kdy je ještě město zalepené spánkem, ale světlo už se natahuje nad obzor. To je ta chvíle, kdy už jsem osvěžen ostrými hranami střech, ale smyčce tramvají ještě nezkouší naladit struny kolejí. Mlčí i opilé stíny laviček a chodníky natažené přes náměstí dospávají. Je to vzácný okamžik jitření.
Jsem kostelem Nejsvětějšího srdce Páně. Jsem sám a přemýšlím. Chvíli se věží rozhlížím po tvarech města, pak ale zavřu oko hodin a na chvíli se zasním.
Čtěte také
Probírám se svými vzpomínkami. Vidím v nich svého slovinského architekta Josipa Plečnika, člověka skromného až do takové míry, že za svou práci na mé stavbě odmítl honorář. Vypadal důstojně a měl styl. Nosil středně dlouhý pěstěný vous, vlasy sčesané dozadu a široký klobouk. Řekl bych, že by si dnes nezadal z žádným hipsterem.
Na rozdíl od nich si ale příliš nevěřil, a proto i já často přemítám o tom, jestli jsem dost dobrou stavbou. Jestli obstojím mezi jinými chrámy a kostely. Jsem jen jednoduchou kompozicí dvou kvádrů, napětím mezi halou s deskovým stropem a věží s prosklenými hodinami. Jsem jen prostorem, ve kterém se stoupá. V prvním případě duchem, ve druhém po rampě ke zvonům. Můj sál je abstrahovaná starokřesťanská bazilika s horním pásem oken a má zvonice je souhrnem funkcionalistických principů: funkčnosti, pohybu a dimenze času.
Čtěte také
Listuji pamětí jako knihou, přitom jsem sám svazkem symbolů, ze kterých se dá číst. Jsem zasvěcen Kristu Králi, stojím na náměstí pojmenovaném po králi Jiřím z Poděbrad a nacházím se v městské části Královských Vinohrad.
Proto moje glazovaná kabřincová fasáda s vystouplými bloky kamenů připomíná hermelínový plášť, který sloužil jako luxusní oblečení králů. Proto mám na vrcholu věže třímetrové královské jablko s křížem. A královská koruna jako by snad byla má bíle omítnutá horní část s okny prosvětlujícími můj vnitřní prostor. Na fasády gotických katedrál se odkazuji dvěma úzkými pyramidami po stranách vysoké a široké zvonice.
Ve svých vzpomínkách vidím Josipa Plečnika, jak nechává postavit mou nejskrytější část - kryptu. Půlkruhovitě klenutý prostor z neomítnutých cihel, prosvětlený otvorem ve stropě. V jeho zdech jsou uloženy kameny vykopané při archeologických průzkumech třetího nádvoří Pražského hradu.
Čtěte také
Je to stopa vedoucí k předchozí Plečnikově práci, k úpravám hradního nádvoří. Během nich se seznámil s dcerou T. G. Masaryka, Alicí, která měla přestavbu pražského hradu na starosti. Kameny jsou připomínkou jejich láskyplného vzplanutí, které mělo zůstat utajeno. A tak i já o něm pomlčím.
Vždyť už ani na takové věci není čas. Světlo se roztáhlo přes celou oblohu, přes parapety města se přehodily peřiny mraků. Ulice se rozpumpovaly auty a lidmi a já už nebudu mít za celý den chvilku klidu. Ale když ke mně někdy dojdete, řeknu vám víc. Třeba jak do mě proniká zvuk života, až cinkne o nový oltář. O takovou vesmírnou loď, která se vznáší a mě se dotýká jen v jednom těžko uchopitelném bodě své geometrie.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
