Anna Beata Háblová: Plečnikovo tajemství

Jsem kostelem Nejsvětějšího srdce Páně. Jsem sám a přemýšlím. Chvíli se věží rozhlížím po tvarech města, pak ale zavřu oko hodin a na chvíli se zasním.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, vila Tugendhat

Probírám se svými vzpomínkami. Vidím v nich svého slovinského architekta Josipa Plečnika, člověka skromného až do takové míry, že za svou práci na mé stavbě odmítl honorář. Vypadal důstojně a měl styl. Nosil středně dlouhý pěstěný vous, vlasy sčesané dozadu a široký klobouk. Řekl bych, že by si dnes nezadal z žádným hipsterem.

Na rozdíl od nich si ale příliš nevěřil, a proto i já často přemítám o tom, jestli jsem dost dobrou stavbou. Jestli obstojím mezi jinými chrámy a kostely. Jsem jen jednoduchou kompozicí dvou kvádrů, napětím mezi halou s deskovým stropem a věží s prosklenými hodinami. Jsem jen prostorem, ve kterém se stoupá. V prvním případě duchem, ve druhém po rampě ke zvonům. Můj sál je abstrahovaná starokřesťanská bazilika s horním pásem oken a má zvonice je souhrnem funkcionalistických principů: funkčnosti, pohybu a dimenze času.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Nic víc katedrál

Listuji pamětí jako knihou, přitom jsem sám svazkem symbolů, ze kterých se dá číst. Jsem zasvěcen Kristu Králi, stojím na náměstí pojmenovaném po králi Jiřím z Poděbrad a nacházím se v městské části Královských Vinohrad.

Proto moje glazovaná kabřincová fasáda s vystouplými bloky kamenů připomíná hermelínový plášť, který sloužil jako luxusní oblečení králů. Proto mám na vrcholu věže třímetrové královské jablko s křížem. A královská koruna jako by snad byla má bíle omítnutá horní část s okny prosvětlujícími můj vnitřní prostor. Na fasády gotických katedrál se odkazuji dvěma úzkými pyramidami po stranách vysoké a široké zvonice.

Ve svých vzpomínkách vidím Josipa Plečnika, jak nechává postavit mou nejskrytější část - kryptu. Půlkruhovitě klenutý prostor z neomítnutých cihel, prosvětlený otvorem ve stropě. V jeho zdech jsou uloženy kameny vykopané při archeologických průzkumech třetího nádvoří Pražského hradu.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Jsem metaforou národa

Je to stopa vedoucí k předchozí Plečnikově práci, k úpravám hradního nádvoří. Během nich se seznámil s dcerou T. G. Masaryka, Alicí, která měla přestavbu pražského hradu na starosti. Kameny jsou připomínkou jejich láskyplného vzplanutí, které mělo zůstat utajeno. A tak i já o něm pomlčím.

Vždyť už ani na takové věci není čas. Světlo se roztáhlo přes celou oblohu, přes parapety města se přehodily peřiny mraků. Ulice se rozpumpovaly auty a lidmi a já už nebudu mít za celý den chvilku klidu. Ale když ke mně někdy dojdete, řeknu vám víc. Třeba jak do mě proniká zvuk života, až cinkne o nový oltář. O takovou vesmírnou loď, která se vznáší a mě se dotýká jen v jednom těžko uchopitelném bodě své geometrie.