Anna Beata Háblová: Já, vila Tugendhat

CZN - Vila Tugendhat
CZN - Vila Tugendhat

Napsali o mně špatný román a pak natočili ještě horší film. Ale ne, tak hrozné to nebylo.

Román Skleněný pokoj se přečte tak lehce, jako když po proudu pustíš list a film ti uteče tak rychle, jako když vítr prolistuje knihou. Jenom to všechno nebylo tak, jak si spisovatel Simon Mawer vysnil.

Lesbická a milenecká láska jako by měla být nosnými zdmi, když už se píše o mně, vile Tugendhat. Tedy o architektuře, která stojí jen na útlých sloupech z berlínské oceli obalených chromovaným plechem. Jako by smyšlené milostné aférky měly vyvážit můj neradostný příběh.

Kdybych měla víc času, vypověděla bych vám, jak to všechno bylo. Jak nastávající manželé Tugendhatovi navštívili dům v Berlíně od architekta Miese van der Rohe a oslovili ho ke spolupráci. Jak se architekt přijel podívat na mou parcelu s výhledem na katedrálu Petra a Pavla, hrad Špilberk, vzdálené vlnění krajiny a nadchnul se pro mě.

Jak jsem byla do dvou let navržena a postavena. Jak mě o pouhých 8 let později musela rodina Tugendhatových opustit kvůli nacistické hrozbě. Jak mi letecká puma roztříštila okna nebo jak se do mě nastěhovali sovětští vojáci s koňmi. Nebo jak jsem po válce sloužila jako taneční škola a později jako rehabilitační zařízení pro děti.

Z kómatu drancování jsem se probrala až v roce 2012, kdy mě zachránili náročnou rekonstrukcí. V den otevření jsem se cítila jako znovuzrozená. Muži a ženy, galeristé a ředitelky, fotografky a kameramani, všichni se ve mně mísili jako sladký koktejl. Pamatuji si, jak v křesle potaženém smaragdově zelenou kůží seděla štíhlá a elegantně oblečená žena, pod jejíž bohatou černou parukou vykukovaly šedé prameny vlasů. Byla to Daniela, nejmladší z pěti dětí Tugendhatových.

Narodila se až v emigraci, a proto nemohla vědět, jaké to bylo každý den sedět v mém prostoru s křivkou z makasarského ebenu, obědvat u kulatého stolu na židlích potažených bílým pergamenem nebo běhat a honit se na hladkém bílém linoleu. Nebo nechat stáhnout dolů mé obrovské tabule oken a vpouštět zahradu dovnitř v plné její síle. Napouštět jezírko v zimní zahradě a dívat se přes jeho zeleň ven na čerstvě napadaný sníh. Pozorovat translucentní onyxovou stěnu, ze které odpolední slunce dokázalo vytvořit nádherný proměnlivý abstraktní obraz.

V jejím pohledu ale bylo znát, že nikdy nepoznala jiný prostor, který by se jí tak zmocňoval. Ve kterém by si připadala jako v kostele. Ve kterém by vnímala takovou čistotu a krásu. Jako kunsthistorička se cítila povinná se o mě zajímat. Její muž byl restaurátor a ani on neváhal přispět svou pomocí. Oba proto věděli, že moje vnější omítka je přetřena řídkým odstínem žluté tak, aby precizně ladila se žlutým nádechem čerstvého travertinu položeného na mé terase.

Dívala jsem se na Danielu a chtěla vrátit ten živý život, který ve mně kdysi byl a bydlel. Zatímco jsem jí objímala svým funkcionalismem, držela své tělo vzpřímeně, jak jí to v dětství naučil její tichý, zdrženlivý a vážný otec. Tedy žádný velký sukničkář, jak ho s chutí popisuje slavný Mawerův román.