Anna Beata Háblová: Nic víc katedrál

Nejstarší částí katedrály svatého Víta je věnec kaplí na východním průčelí chrámu. Je dílem Matyáše z Arrasu
Nejstarší částí katedrály svatého Víta je věnec kaplí na východním průčelí chrámu. Je dílem Matyáše z Arrasu

Hořím. Také hoříš? Kdo ještě hoří? A pro co všichni hoříme? Pro svět? Pro svobodu? Pro život? Pro klima? Já hořím pro ticho. Jsem hořícím tichem.

Ptáš se, jak se zapálí takové ticho? Čím se to ticho polije, aby vzplálo? Může ho rozpálit hloubka a výška? Jak se podívat do zpětného zrcadla okenní kružby a nechat v sobě všechno zmizet v plamenech?

Anna Beata Háblová: Jsem metaforou národa

Tančící dům na Rašinovo nábřeží v Praze

Na počátku bylo slovo. Na mém počátku byla slova Václava Havla a architekta Vlado Miluniće.

Říká se o mě, že jsem muzeem času. Čas ve mně stojí. Jsem pomalým, hojivým tokem hmoty. Proměňuji čas v kámen. Ale nedívej se na mě s nostalgií. Je ve mně nevyslovená moudrost, která odolává zkáze strachu. Moje řeč je řečí nadčasové skutečnosti.

Uhnětl mě Matyáš z Arrasu a Petr Parléř. Můj kamenný les pilířů a oblouků vrcholí hroty a obrysy fiál ve výšce čtyřiceti metrů nad dlažbou třetího hradního nádvoří. Do něj se otvírám zlatou bránou s trojicí lomených arkád a benátskou mozaikou s námětem Posledního soudu. Moje lineárnost bez plastičnosti jsou geny francouzských předků. Navenek se rozkládám bohatým opěrným systémem, abych se uvnitř mohla oddat hladkému směřování do útlé velikosti.

Udělám všechno pro to, abych se zbavila pocitu hmoty. Abych se přiblížila všemu, co mě přesahuje. Sepnuté ruce lomených oblouků. Modlitba výšky. Stmelující prosby přípor a svorníků. Ustrnutí pod síťovou klenbou chóru. Jsem řečí zbožné gotiky poprvé vyslovené v opatství Saint-Denis a šířené katedrálami Notre-Dame v Paříži a v Remeši.

Anna Beata Háblová: Jsem baroko

02286276.jpeg

Jsem baroko, jsem baroko. A aby toho nebylo málo, jsem baroko. Jednotlivost mi nestačí, musím být zmnoženo. Jedna voluta jako jedno pírko ještě nedělá peří.

Po smrti Karla IV., který mě roku 1344 založil, opadl zájem o mou dostavbu. Byla jsem teprve zaklenutým chórem, pouhým torzem katedrály, když mé staveniště zatloukli stěnou z prken a chór uzavřeli zdí. Musela jsem čekat 500 let, než mě v duchu restaurátorského purismu dokončil Josef Mocker a později osobitější Kamil Hilbert. Díky Hilbertovi mi ponechali renesanční Wohlmutovu kruchtu a barokní báň hlavní věže, která mi byla postavena po mém požáru v roce 1770. A pak jsem se konečně dočkala. Byla jsem vysvěcená roku 1929.

Ne. Nečekej ode mě zázraky. Ne ode mě. Nejsem nic víc než vertikální linie přerušené triforiem. Nic víc než věnec jednadvaceti kaplí. Nic víc než síťové klenby vysokého chóru, které si Petr Parléř vyzkoušel už v průjezdu Mostecké věže u Karlova mostu. Jsem jen srostlicí názorů na to, jak dokončit jedno dílo v proměnách myšlení času.

Anna Beata Háblová: Já, Transgas

Budova Transgasu

Narodil jsem se roku 1978. Byl pochmurný den, přes město přehozená deka mraků.

Jsem trojlodním prostorem, do kterého vstupuješ portálem pod vimperkem. Jsem pouhým odkazem a směsicí symbolů. Mé chrliče s hlavami nestvůr ze mě vypuzují všechny démony, aby nebylo pochyb o tom, že uvnitř zbývá jen neposkvrněné ticho. Moje ticho nespočívá v pouhé nepřítomnosti zvuků. Je nezávislým smyslovým a duševním stavem. Jsem pozorováním, posloucháním a poznáváním ticha. Právě takové ticho probouzí touhu po nepřítomném ideálu.

Budeš slyšet pouze tlukot vlastního srdce. Budeš obracet své vědomí k sobě samému. Pocítíš, jaké je to naslouchat svému vlastnímu bytí. Jsem zlyričtění reálných věcí života. Jsem asketická, soustřeďující a kontemplativní architektura. Moje ruce jsou prázdné. Jsem tu jen pro to, abych hořela. Jsem pouhá katedrála. Nic víc.