Anna Beata Háblová: Jsem baroko

Chci se obalit, cítit se jako v peřině tvarů. Všechno čeho se dotknu, se nějak zakulatí, zaplete, zakroutí, zašmodrchá, nazlatí, zrůžoví, rozmnoží. Jako když zdobíš vánoční stromek čokoládami a chceš, aby se jeho větve pod tíhou nakláněly až k zemi, tak se prověšují i moje zdi.

Anna Beata Háblová: Architektura a poezie

Teplý podzim. Slunce ještě mluví o létě, ale nohy už měkce našlapují do zbořeného listí.

Jsou ověšené andělíčky, volutami, věžičkami, okýnky, kudrlinkami, balustrádami, všechno ve zlatém, růžovém a bílém celofánu. Nuda a skromnost mě moří. Jsem baroko, jsem chrám svatého Mikuláše na Malé straně. Jsem plodem rodiny Dientzenhoferů, otce, syna a zetě.

Moje šaty z konkávních a konvexních forem ještě nejsou nic ve srovnání s tím, jak bohaté jsem uvnitř. Moje paruka s trojicí štítů a nadživotní sochou svatého Mikuláše je jen chabým odleskem. Uvnitř mě je koktejl iluzí. Slast, která nepřechází a nekončí. Hostina pro smysly. Pohleď vzhůru do mých hlubin. Ani na okamžik nebudeš pochybovat o mé dokonalé hře.

Světla a stíny se důmyslně střídají. Na chvíli ti něco osvětlím, a pak ti to vzápětí uvrhnu do tmy nečitelnosti. Tvoje fantasie se utrhne z řetězu jako dychtivý pes. Bude běhat po stěnách a luštit významy obrazů nebo fresek otevřených nebeských prostor, apoteóz a adorací. A to všechno od mistrů malířů se jmény jako Kramolín, Kohl nebo Škréta.

Anna Beata Háblová: Já, Transgas

Narodil jsem se roku 1978. Byl pochmurný den, přes město přehozená deka mraků.

Myslíš si, že moje pilastry, římsy a sloupy jsou z mramoru. Další podfuk. Je to jen štuk. Malba. Sochy ti snad připadají jako z kamene nebo sádry? Kdepak. Jsou vyřezané ze dřeva, pokryté bílým štukem a v sem tam zlacené.

Jsem virtuózní podvodník, herec a mág. Čím více tě dokážu oklamat, tím více jsem baroko. Nebudeš vědět, kde končí prostor a kde začíná obraz. Jedno na druhé plynule navazuje, jedno se do druhého nenápadně noří. Tvé oko si myslí, že vidí dálku, ale přitom je to jen moje přesvědčivá perspektiva a ty se díváš do zdi. Představím ti drama, ve kterém se tvůj pohled zamlží dojetím. Všechny sloupy, hlavice, konsoly, ostění dveří nebo šambrány oken jsou podřízeny jediné jednotné souhře a hře.

Tvou mysl zvednu z lavice, z té, jejíž boky jsou hluboce prořezávané a která při každém dotyku melodicky zavrže. Melodie je mojí součástí, jsou to varhany, moje plíce, které okysličují můj prostor. Jen místo plicních sklípků mám tisíce a tisíce píšťal. Když se mých klaviatur dotkly Mozartovy ruce, vědělo jsem, že si ten rok 1787 budu navždy pamatovat.

Anna Beata Háblová: Narcis, virtuální prostor a Pius XII.

Co je to za místo, na kterém se nacházíme, když si s někým telefonujeme nebo píšeme na sociální síti?

Jsem nejvyšším pražským interiérem. Celých 57 metrů je to od mé podlahy k vrcholu mé lucerny. Jsem baroko, jsem živelná nespoutanost. Nestačí mi stát v řadě, musím být uprostřed. Uprostřed Malostranského náměstí, opřeno o bývalý jezuitský profesní dům, který jako by tu byl jen proto, aby se stal optickým podnožím mého dvojvěží. Kupole a sestra rokoková zvonice, obě stejně vysoké, rozhlížejí se po Malé straně jako nehybná neúnavná stráž.

To všechno proto, aby ses cítil tak nepatrný, tak malý, tak pokorný. Abys ve mně stanul jako před tváří nejvyššího. Ale i to je léčka. Ten nejvyšší se nad tebe nepovyšuje, spíš naopak, najdeš ho v těch nejvšednějších, nejbanálnějších věcech. Je dostupný jako tvé dýchání. Zato já tě tady převyšuju a přehlušuju. Jsem baroko, poslouchej dobře ještě jednou, jsem baroko!