Anna Beata Háblová: Architektura a poezie

Model SEFO architekta Jana Šépky
Model SEFO architekta Jana Šépky

Teplý podzim. Slunce ještě mluví o létě, ale nohy už měkce našlapují do zbořeného listí.

Jdu klikatou cestou od vlakové stanice Praha-Kyje, abych ho našla – ten dům, který připomíná všechno možné, jen ne dům. Byl vidět už z vlaku, odkud je pohled na svah jako do vitríny.

Anna Beata Háblová: Já, Transgas

Budova Transgasu

Narodil jsem se roku 1978. Byl pochmurný den, přes město přehozená deka mraků.

Přehledné rodinné domy pohodlně sedící ve svých zahradách podtržené vším, co ledabyle roste kolem říčky Rokytky. Šedý jazyk asfaltky mě vede až k úzké cestě z panelů, mezi kterými se prudce dere tráva. Celé toto místo divoce bují, jako by chtělo popřít známky blížící se zimy.

A najednou to přijde, ten pohled na objekt, který není zakotvený jako ostatní domy, ale roste divoce jako jeho vegetativní okolí. Dům jako cizokrajná rostlina, jako houba, jako pupen. Se zemí je spojen jen jednou betonovou nohou a ocelovou lávkou.

Vejdu dovnitř. Vše je jiné, nezvyklé, vyrostlé na míru dominujícímu tvaru. Menší útulné místnosti, strmé schodiště a dřevěná konstrukce navozují pocit chaty. Na první pohled nahodilý tvar je až jednoduše racionální. Jedna noha umožňuje vyvarovat se nákladných základů v příkrém terénu, lávka stavbu zavětrovává a celkový tvar je podřízen orientaci ke slunci. Tato racionalita ale zůstává skrytá. Podobně jako struktura básně.

Anna Beata Háblová: Vášeň a architektura

KRTEK - Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí

Už je tomu jedenáct let, ale pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Šla jsem širokou ponurou chodbou, do níž se skrz okna jako pražce pokládalo slunce.

Stavby Jana Šépky jsou básněmi. A to nejen proto, že nám něco připomínají a je možné na ně aplikovat nesčetné množství poetických obrazů. Ale z toho důvodu, že nás rozechvívají, otevírají, boří a zostřují náš pohled na svět. Toto znejišťování je příznačné i pro další Šépkovy realizace.

Například v rámci své výstavy Vnímání v Českých Budějovicích nechal zakrýt Samsonovu kašnu, propojil jí mostem s Domem umění a učinil jí tak součástí výstavní expozice. Skryl očím to, co přirozeně patří do veřejného prostoru a co je pro nás natolik běžné, že už to ani nevnímáme. Tedy do té doby, dokud nám to někdo nevezme. To se potom emoce tříští jako vlny o skalnatý břeh.

Jedno z posledních emotivních vzepjetí vzbudil Šépkův návrh výstavního prostoru Sředoevropského fóra Olomouc. Pět betonových homolí, do kterých slunce proudí seříznutou střechou a nikoliv okny, jsou odkazem k původní městské struktuře tvořené právě pěti domy. Návrh zachovává středověký urbanistický kód, ale překládá ho do současného jazyka.

Anna Beata Háblová: Duchovní pračka Petra Pelčáka

Novodobá kaplička Osek

Můj otec se narodil v malé vsi ztracené kdesi v hlubinách Vysočiny. Pár podlouhlých stavení kolem neforemné návsi, a pak už jen pole, lesy, louky, remízky, stráně a zabahněné rybníky.

Pro někoho může soudobá architektura vypadat jako nepřívětivý bunkr, obzvlášť vedle načepýřených barokních fasád s nařasenými štuky a překotnými šambránami. Asi podobně, jako když se nám nechce z útulných rýmovaček do konceptuálních básní, protože ještě nemáme dost načteno, abychom se v novém zabydleli.

Návrh muzea Jana Šépky má obrovský potenciál stát se dalším šperkem v pokladnici olomoucké architektury. Přesto to podle všeho vypadá, že k realizaci nedojde, a o této podobě muzea si budeme moci jen nechat zdát. Budeme moci snít o světle, které klouže po hladké skořepině, o měkkých tvarech tvrdého betonu, o rozsedlině střechy, o prostorách ukrytých v tloušťce zdí. O dunění kroků v abstraktním archetypu domu. O nezvyklém pocitu z města, kde by nás opět mělo co překvapit, rozechvět a zostřit.