Anna Beata Háblová: Narcis, virtuální prostor a Pius XII.

Caravaggio, Narcis (1594-1596)
Caravaggio, Narcis (1594-1596)

Co je to za místo, na kterém se nacházíme, když si s někým telefonujeme nebo píšeme na sociální síti?

Není ani tam, kde jsem právě já, ani tam, kde se nachází ten, se kterým komunikuji. Tento prostor se rozprostírá někde i nikde zároveň. Dalo by se říci, že neexistuje, protože mu nelze přiřadit žádné fyzické místo.

Anna Beata Háblová: Vášeň a architektura

KRTEK - Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí

Už je tomu jedenáct let, ale pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Šla jsem širokou ponurou chodbou, do níž se skrz okna jako pražce pokládalo slunce.

Přesto tento prostor prožíváme, jako by byl naprosto skutečný, což dokazuje prezentování se některých známých osobností, tzv. influencerů podle množství sledujících, neboli followerů.

Virtuální prostor neexistuje zcela mimo naši realitu, protože z naší reality vychází. Je naší extenzí, prodloužením, asi podobně, jako jsou oči rozšířené o brýle, ucho o telefon, hlasivky o mikrofon, nohy o auto, ruka o nůž, tělo o oblečení nebo myšlenka o jazyk. Stejně tak i virtuální prostor je rozšířením člověka. Do digitálního světa nemůžeme vstoupit, ale nahlížíme do něj světlíky počítačových monitorů a manipulujeme jej pomocí klávesnice a myši. Chováme se přitom podobně jako technik pracující s radioaktivním materiálem, jímž manipuluje v boxu s pomocí návleků na ruce a umělých ramen.

Virtuální prostor přispívá k tomu, že se svět zmenšuje a stává se už otřepanou „globální vesnicí“. Tato vesnice nicméně nemá mnoho společného s vesnicí jako sociální strukturou, na které je člověk společensky závislý.

Anna Beata Háblová: Josef Pleskot je bílý

Architekt Josef Pleskot

Karlovka už dávno není ulice. Je to stoka, kterou když se prodírám, plovou kolem mě jen hlavy s cizími jazyky lízajícími obskurně zbarvené zmrzliny v trdelníku.

Ve virtuálním prostoru naopak sociální kontrola neexistuje. Virtualita umožňuje ústup do ústraní, anonymitu nebo dokonce přetvářku. Život na vesnici obnášel dohled ostatních obyvatel, život na síti umožňuje pouze sebekontrolu.

Prorok médií Marshall McLuhan v tomto smyslu upozorňuje na slova papeže Pia XII., který řekl, že budoucnost lidské společnosti a stabilita jejího vnitřního života do značné míry závisejí na udržení rovnováhy mezi silou komunikačních technik a schopností jednotlivce na ně reagovat. Jinými slovy, musíme se naučit s radioaktivním materiálem virtuálního prostoru pracovat, abychom nedopadli jako mýtický Narcis, jehož jméno pochází z řeckého narkósis a znamená otupělost.

Na své profily na sociálních sítích se díváme podobně jako Narcis na svůj odraz na hladině jezera. Narcis byl natolik fascinován svým vlastním odrazem, který považoval za jinou osobu, že nevnímal nymfu Echó, která se Narcisovi snažila projevit svou lásku. Fotografie a videa nás samých ve virtuálním prostoru nás podobným způsobem fascinují. Jsou našimi zrcadlovými extenzemi, které otupují naše vnímání vůči okolí.

Anna Beata Háblová: Duchovní pračka Petra Pelčáka

Novodobá kaplička Osek

Můj otec se narodil v malé vsi ztracené kdesi v hlubinách Vysočiny. Pár podlouhlých stavení kolem neforemné návsi, a pak už jen pole, lesy, louky, remízky, stráně a zabahněné rybníky.

K ochromení vede i samotné množství informací, které na nás virtuální svět chrlí elektrickou rychlostí. Na jednu stranu jsme vtahováni na ta místa naší planety, o kterých jsme dříve ani nevěděli, na druhou stranu se k proudu potřeb křehkého světa stáváme neteční.

Dozvídáme se o ostrovech z pemzy a odpadků ve velikosti Francie. Čteme informace o suchu, které vyhání z domovů miliony lidí. Nebo si ze satelitu prohlížíme rozsáhlé pracovní tábory v KLDR. Málokdy nás to ale aktivuje k většímu činu, než je jen další sdílení na síti. Přesto jsme součástí smršťujícího se světa, ve kterém elektronické propojení funguje jako nervový systém jednoho jediného organismu, vynucující si angažovanost a participaci.